Úvod » Vzdělávání » Židovské osobnosti Brna 20.století

Židovské osobnosti Brna 20.století

Zákony, kterými byla koncem 40. a pak na konci 60. let 19. století legislativně završena emancipace Židů v Rakousku-Uhersku, vedly k rušení ghett a výraznému pohybu židovského obyvatelstva. Jedním z cílů židovské migrace bylo i Brno, dynamicky se rozvíjející průmyslové centrum Moravy (v roce 1848 žilo v Brně jen 445 židovských obyvatel, v roce 1921 však již 10 866, což je 30% všech moravských Židů).

Synagoga na Dornychu

Synagoga na Dornychu

Židovští obchodníci, podnikatelé a průmyslníci se významným způsobem podíleli na budování „moravského Manchesteru“, jak se Brnu přezdívalo pro v Rakousku – Uhersku mimořádnou koncentraci textilního průmyslu. Pochopitelně jejich vliv přesahoval i do oblasti kulturní a společenské. Skutečně zakladatelskými osobnostmi v tomto období byly rodiny Löw-Beerů (textilní průmysl), rodina Gomperzů (textilní průmysl a bankovnictví), bratři Popperové (obuvnictví) či Filip Porges, spoluzakladatel Královopolské strojírny.

Z postav vědeckého, kulturního a společenského života musíme zmínit Ferdinanda von Hebru (1816-1880), zakladatele kožního lékařství, Heinricha Landesmanna (Hieronyma Lorma) (1821-1902) – autora prstové abecedy pro hluchoslepé, houslového virtuóza a skladatele Heinricha Wilhelma Ernsta (1814-1865), Aloise L. Jeitelese (1794-1858), dramatika a lékaře (Ludwig van Beethoven zhudebnil jeho cyklus písní Vzdálené milé), historika Bertholda Bretholze (1862 – 1936) dlouholetého ředitele Moravského zemského archívu v Brně a také moravského zemského rabína Barucha Jacoba Placzka (1834-1922).

Ve 20. století a zejména v období meziválečného rozvoje mladé Československé republiky se v Brně narodilo nebo s ním spojilo svůj život a kariéru nepřeberné množství postav, z nichž se nemálo uplatnilo i v mezinárodním měřítku.

Připomeňme stručně aspoň některé z nich:

Podnikatelé a mecenáši

Arnold Skutetzky (1850-1936) – továrník, sběratel, mecenáš

Narodil se 29. prosince 1850 v rodině textilního podnikatele v Lomnici u Tišnova. Otec Ignaz s rodinou záhy přesídlil do Brna, kde Arnold navštěvoval reálné gymnázium a ve studiích pokračoval na Obchodní akademii v Praze, kde přišel u svého bytného do styku se sběratelstvím. Následoval obchodní pobyt v Paříži, poté studij

ní cesty po Rakousku, Německu, Švýcarsku a Itálii. S omezenými finančními prostředky nakupuje první grafické listy, základ budoucí sbírky starých mistrů. Díky vlastnímu úspěšnému podnikání, konkrétně prosperující továrně na klobouky v Rajhradě, rozšiřuje svou sbírku o obrazy.

Po smrtí jediné dcery Theresy (1900) se Skutetzky uzavřel před okolím a jedinou jeho radostí se stalo sběratelství.  Poprvé svou sbírku představil veřejnosti v roce 1910 v Muzeu umění a řemesel arcivévody Rainera (nyní Moravská galerie) v Brně. Konec I. světové války a rozpad tradičních trhů znamenal svízelnou finanční situaci, kterou musel řešit rozprodejem své unikátní sbírky. V roce 1923 přijal nabídku Moravského zemského muzea, ovšem pod podmínkou zpřístupnění tohoto souboru v obrazárně široké veřejnosti. Získané peníze investoval Arnold Skutetzky do nákupu zámečku v Řečkovicích, kde umístil kolekce medailí a mincí, porcelánu a miniatur i sbírku kreseb, kterou ještě příležitostnými nákupy doplňoval.

Aktivně se podílel na kulturním životě Brna jako člen mnoha spolků, prostory svého zámečku poskytl např. pro stravování nemajetných dětí. Po smrti manželky nabídl druhou část své sbírky Zemi moravskoslezské, včetně finančních prostředků, ze kterých měla být financována nadace na podporu kulturních a sociálních aktivit českých, německých a židovských spolků. Zemřel 16. prosince 1936. Sbírka Arnolda Skutetzkého významně obohatila obrazárnu Moravského zemského muzea v Brně; dnes je součástí sbírkového fondu Moravské galerie v Brně.

Dominik Morgenstern (1875 – 1942)
zakladatel prvního kina v českých zemích

Narodil se 9. června 1875 v Brně – Králově Poli. Svou kariéru zahájil nejdříve jako majitel reklamní kanceláře, posléze přesedlal (v roce 1901) na filmovou branži. Vlastnil kočovné kino, z něhož vytvořil stálý „kamenný“ biograf slavnostním otevřením 8. června 1907. Zasloužil se tedy o první kino v českých zemích (v Praze ho následoval Viktor Ponrepo až 15. září 1907) pod názvem „The Empire Bio Co.“ Sídlilo na tehdejším Velkém náměstí (dnes nám. Svobody) a později bylo přejmenováno na Central.

Síť biografů posléze rozšířil ještě před I. světovou válkou o kino Apollo (později Čas), v roce 1928 pak vybudoval v paláci Morava jeden z nejmodernějších kinosálů v republice – kino Kapitol, jehož vedení svěřil synovi Janovi. Angažoval se také jako vydavatel filmového magazínu Anzeiger für die gesamte Kinematographen – Industrie, krátce vlastnil i filmovou půjčovnu Apollo – Film – Verleih.

Za okupace byl zatčen již v roce 1939. Dne 28. ledna 1942 byl zařazen do transportu U do Terezína, odtud byl deportován do vyhlazovacího tábora Sobibór, kde zahynul. Syn Jan (nar. 1898) svého otce následoval 31. března téhož roku, aby svou životní pouť ukončil tamtéž.

Kino Central na nám. Svobody, založené D.Morgensternem

Kino Central na nám. Svobody, založené D.Morgensternem

Edmund Rosenberg (1874–1944)
místopředseda Brněnské měšťanské střelecké společnosti

Edmund Rosenberg se narodil v Brně 6. ledna 1874. Po celý svůj život byl obchodníkem, do dějin města se ovšem zapsal hlavně jako dlouholetý místopředseda Brněnské měšťanské střelecké společnosti, která byla založená již koncem 17. století. Majetkem společnosti byla nová střelnici v Brně – Pisárkách s přilehlým parkem a restaurací a zde se pořádaly známé střelecké soutěže.

Edmund Rosenberg patřil k výborný střelcům společnosti a v letech 1911 – 1912 se stal také „Králem střelců“. Společnost patřila hlavně za první republiky k nejznámějším brněnským německým spolkům s několika sty členů. Koncem třicátých let po vzniku tzv. druhé republiky bylo 25. února 1939 z této organizace vyloučeno 50 členů židovského původu, včetně Edmunda Rosenberga. Jeho manželka Leopoldína nebyla židovského původu a protože se tedy jednalo o smíšené manželství, byla jejich dcera Marie zachráněna před deportací do vyhlazovacího tábora a synovi Hugovi se ještě před okupací podařilo emigrovat do Velké Británie.

Edmund Rosenberg zemřel v Brně 13. února 1944 a byl pohřben na brněnském židovském hřbitově. Jeho zeť Bedřich Neubauer byl 2. dubna 1942 deportován transportem Ah do Terezína a odtud dále do Osvětimi, kde zahynul 28. října 1944.

Umělci

Erich Wolfgang Korngold (1897-1957) – hudební skladatel

Erich Wolfgang se narodil 29. května 1897 v Brně. Jeho otec Julius pracoval jako advokát a zároveň jako novinář v deníku Wochenblatt, v roce 1901 dostal nabídku z vídeňského listu  Die Neue Freie Presse, takže se celá rodina stěhovala do Vídně.

Malý Erich projevoval již jako dítě značný hudební talent, v jedenácti letech složil své první dílo pro klavír, pantomimu Sněhulák, která byla v roce 1910 nastudována dvorním baletem s velkým úspěchem. O rok později byl Sněhulák proveden i v Brně. Erich studoval vídeňskou konzervatoř a věnoval se téměř výlučně instrumentální tvorbě. V roce 1916 zaznamenaly velký ohlas jeho dvě operní jednoaktovky Polykratův prsten a Violanta. Po mnichovské premiéře je uvedlo i městské divadlo v Brně. To uvedlo v roce 1922 i jeho nejznámější operu Mrtvé město. V roce 1917 dirigoval ve vídeňské Dvorní opeře obě své jednoaktovky (hostujícím dirigentem byl také v Brně v sezoně 1929 – 30).

Působil jako dirigent, pianista a skladatel, přednášel teorii a dirigování na vídeňské Státní akademii, dirigoval ve státní opeře. V roce 1926 byl vyznamenán Cenou města Vídně. Byl také jmenován profesorem dirigování a hudební vědy na vídeňské Státní akademii. V roce 1929 ho vyzval Max Reinhardt ke zpracování scénické hudby k filmu Sen noci Svatojánské.  Hned napoprvé sklidil skladatel mimořádný úspěch a získal tak další nabídky, mimo jiné z Holllywoodu.

V roce 1934 odchází Korngold do USA, kde ve studiu Warner Bros. vytvořil na 17 kompozic pro filmy. Dva z nich, Nepřátelský Anthony (1936)  a Dobrodružství Robina Hooda (1938), obdržely za jeho hudbu cenu filmové akademie, legendárního Oscara. Od roku 1938 se věnoval pouze filmové hudbě, po válce se ovšem k symfonické hudbě vrátil slavným Houslovým koncertem a dílem Téma a variace pro orchestr. Umělecký návrat do Evropy se ovšem nepovedl a tak se v roce 1955 definitivně vrací do USA. Také tam zůstal v paměti současníků hlavně jako autor filmové hudby. Zemřel 29. listopadu 1957 ve věku 60 let na následky mozkové příhody.

Hugo Haas (1901-1968) – herec a režisér

 

hugo-haas-1901-1968_0-previewNarodil se 18. února 1901 v Brně v rodině obchodníka s obuví Zikmunda Haase. Starší bratr Pavel se vydal na dráhu hudebního skladatele a mladší Hugo jej následoval. Nejdříve studoval zpěv na brněnské konzervatoři, v 19-ti letech ho ale zlákala nabídka do brněnského Národního divadla, kde působil mezi léty 1920 – 1922. Poprvé se objevil jako Harala, horní chlapec v Mahenově Jánošíkovi (premiéra 23. srpna 1920) , ale hrál také v Čapkových hrách  Ze života hmyzu (role Otakárka a Druhého slimáka) nebo R.U.R. (Třetí robot).

Po mnoha epizodních rolích zkusil štěstí v Moravské Ostravě (v letech 1923-1924) a Olomouci, ale až v novém pražském divadle Komedie mohl uplatnit svůj mnohostranný talent. Tam si jej všiml i šéf Divadla Na Vinohradech Jaroslav Kvapil a nabídl mu angažmá. Do roku 1930, kdy se Hugo Haas stává členem činohry Národního divadla, vyzrál od milovnických rolí k charakternímu dramatickému herectví. V Národním divadle působil až do roku 1939, hrál v inscenacích režisérů Karla Hugo Hilara, J. Frejky a K. Dostala. Jeho poslední rolí byla v roce 1939 postava ředitele Busmana v Čapkově R.U.R.

Samozřejmě si jej všiml i film, prvním velkým úspěchem byla postava fotbalového fanouška Richarda Načeradce v přepisu Poláčkových Mužů v ofsajdu. Následovaly filmy jako Velbloud uchem jehly (Filmová státní cena 1937), Kvočna, Jedenácté přikázání, Dům na předměstí, Poslední muž, Kde se žebrá, Život je pes, Mravnost nade vše a další. Některé snímky i režíroval, nejznámější je jeho vlastní adaptace Čapkovy divadelní hry Bílá nemoc z roku 1937, kde si také sám zahrál ústřední postavu dr. Galéna.

V roce 1939 dostal z rasových důvodů výpověď z Národního divadla a přes Francii, Španělsko a Portugalsko prchá i s manželkou Bibi do USA (syna Ivana zanechal u bratra Pavla). Zde se vrhá do divadelní práce, hraje v inscenaci  E. Piscatora Vojna a mír, v Brechtově Galileovi vytvoří postavu Papeže. Ve filmu Days of Glory ztělesní po boku slavného amerického herce Gregoryho Pecka postavu ruského partyzána. Ve filmu se začíná kromě herectví věnovat producentské práci – prvním počinem byl vlastní přepis Koptova Hlídače č. 47 pod názvem Pick up.

V zahraničí natočil téměř 50 filmů, po krátkém pobytu v Itálii se v roce 1961 usazuje ve Vídni. Ještě v roce 1963 navštívil ČSR, bohužel nemoc (astma) už mu neumožnila navázat ve své vlasti na umělecké úspěchy. Umírá 1. prosince 1968 ve Vídni a podle vlastního přání byla později urna s jeho popelem uložena na brněnském židovském hřbitově.

Pavel Haas (1899-1944) – hudební skladatel

pavel_haasNarodil se 21. června 1899 v Brně a od dětství tíhnul k hudbě, proto přerušil studia na reálném gymnáziu a nastoupil do hudební školy Besedy brněnské. V roce 1919 byl přijat rovnou do 3. ročníku brněnské konzervatoře – jeho pedagogy zde byli kromě Leoše Janáčka i Jan Kunc a Vilém Petrželka.

Po absolutoriu v roce 1921 pokračoval ještě rok u Leoše Janáčka ve studiu kompozice na mistrovské škole pražské konzervatoře. Jako jeho opus 1 se uvádí cyklus Šest písní v lidovém tónu (1918 -1919). Z dob studií pochází ještě 1. smyčcový kvartet, několik úprav lidových písní, ale také nedokončený pokus o operu a dnes ztracená scénická hudba k dramatu Karla Čapka R.U.R. V brněnské inscenaci se hrála roku 1921 a Pavel Haas zde byl uveden pod pseudonymem H. Pavlas. Z této doby pocházejí také Čínské písně op. 4 pro alt a klavír.

hugo-a-pavel-haasovi-se-svymi-rodici-previewPo krátkém působení v otcově obchodě se stává korepetitorem brněnského divadla, začíná sám učit, je hudebním referentem Národních novin i Národních listů a hlavně se prosazuje jako skladatel. Píše scénickou hudbu k divadelním hrám i filmům (např. bratrovi Hugovi do filmu Život je pes). Vrcholem jeho předválečné tvorby se stala bezpochyby tragikomická opera o 3 dějstvích Šarlatán (na vlastní text, premiéra v Brně 2. dubna 1938), za kterou obdržel cenu Smetanovy nadace.

Svou velkou Symfonii již dokončit nestihl, naposledy veřejně zazněla jeho hudba v Českém rozhlase 28. ledna 1939 (pásmo lidových písní Od večera do rána). Pak už přichází okupace a Haasovým se nedaří emigrovat. Pavel Haas je dne 2. prosince 1941 převezen transportem G do Terezína. Zde se jako tvůrce i organizátor podílel na kulturním životě: ještě zkomponoval pro mužský sbor Al s´fod – Nenaříkej na hebrejský text, Studii pro smyčcový kvartet a Čtyři písně na slova čínské poezie pro bas  a klavír. Koncem března 1942 přibyl do terezínského ghetta také jeho 71-letý otec Zikmund Haas, který zde 13. května 1944 zemřel. O necelého půl roku se naplnil osud i jeho staršího syna: Pavel Haas byl 16. října 1944  transportem Er-1231 odvezen do Osvětimi, kde o den později zahynul v plynové komoře.

Ludwig Blum (1891-1974)- malíř

ludwig-blum-previewNarodil se 24. července 1891 v Líšni u Brna, pocházel z deseti sourozenců. Navštěvoval českou obecnou školu, poté pokračoval na německém gymnáziu. Od roku 1911 studoval malířství na vídeňské Akademii v ateliéru Davida Kohna, po I. světové válce, které se aktivně zúčastnil na frontě (získal medaili za statečnost), pokračuje ve studiu na pražské Akademii u profesora F. Thieleho.

Po absolutoriu v roce 1920 se vydal na studijní cesty po Evropě, v květnu 1923 zakotvil v Jeruzalémě. Již v roce 1924 měl v Davidově věži první výstavu. Palestina mu učarovala na celý život, maloval kolorit trhů, krajinu i obyvatele. V roce 1925 vystavoval v Brně a díky prodeji všech obrazů byl i s rodinou na delší čas existenčně zajištěn. V roce 1930 vystavuje v Praze na Výstavě židovských umělců 19. a 20. století v paláci Fénix; dále rovněž v Berlíně, Paříži a Bratislavě.

Osudovým se stává setkání se zakladatelem Biblického muzea v Brně, profesorem Msgr. Antonínem Bartošem v Jeruzalémě, který jej v roce 1936 požádal o namalování obrazu Svatého města. Blum vytvořil monumentální dílo (200 x 800 cm) „Jeruzalém z hory Olivetské“. Po zrušení Biblického muzea i augustiniánského kláštera zůstal obraz v přízemní chodbě, kde setrval až do obnovení kláštera v roce 1991. Tehdy byl přenesen do Kapitulní síně, kde je nyní zpřístupněn veřejnosti.

V roce 1937 pobýval Blum v Brně naposledy, v květnu 1939 přijal palestinské státní občanství a do své vlasti se již nikdy nevrátil. Vynikající obrazy Ludwiga Bluma, zejména nesčetné motivy Jeruzaléma, zdobí stovky galerijních, muzejních i soukromých sbírek – jeden z nich také pracovnu jeruzalémského starosty. Jako jeden z  prvních občanů Jeruzaléma byl poctěn čestným uznáním Jakír Jerušalájim, Významný občan Jeruzaléma. Jeho malířské dílo přesáhlo svým významem Palestinu, před válkou slavilo úspěch v mnoha evropských městech a po válce proniklo i do USA. Ludwig Blum zemřel 28. července 1974.

Anna Ticho (1894-1980) – malířka

anna-ticho2-previewNarodila se v Brně na Zelném trhu 27. října 1894. Již v 15 letech studuje malířství ve Vídni u profesora Nowaka, setkává se zde s díly Kokoschky a Klimta, kteří ovlivní její výtvarný výraz.  V 18-ti letech, v roce 1912, odchází se svým bratrancem Albertem Tichem do Palestiny, do Jeruzaléma, kde až na krátké intermezzo v Damašku (1917 – 1919) zůstane až do své smrti.

V roce 1924 si již manželé Tichovi kupují dům v Jeruzalémě, známý dodnes jako „Ticho house“. Dr. A. Ticho v něm provozoval oční ordinaci a své služby poskytoval bohatým i chudým. Anna pracovala v ordinaci, ale okouzlena krásou okolní přírody, často vyrážela kreslit do jeruzalémských kopců. Jak sama říkala: „nemusím hledat krajinu, krajina si najde mě.“ Prvními obrazy byly drobné kresby a akvarely Jeruzaléma a okolí, v roce 1930 se uskutečnila první výstava doma zároveň s výstavou v Quatre Chemins gallery v Paříži.

Roku 1935 se Anna Ticho stává jedním ze zakladatelů umělecké akademie New Bezalel School v Jeruzalémě. V letech 1949 a 1953 měla samostatnou výstavu v prostorách její galerie. Cestuje po Evropě i Spojených státech, jejich dům se stal centrem společenského života v Jeruzalémě. V roce 1960 Albert Ticho umírá, utichá i společenský ruch a Anna se o to víc věnuje výtvarné činnosti. V roce 1965 je oceněna cenou Města Jeruzaléma za umění, následují ocenění v letech 1970, 1975 a krátce před smrtí v roce 1980 je nominována na Izraelskou cenu za malbu.

Umírá 1. března 1980. Dům i se svou bohatou uměleckou sbírkou, včetně svých obrazů a obsáhlou sbírku judajik svého manžela, odkázala městu Jeruzalém. V dnešní době slouží „Ticho house“ jako pobočka Národního izraelského muzea, v patře je malá galerie s místností s psacím stolem dr. Alberta Ticha, v přízemí je restaurace s kavárnou, obklopená nádhernou zahradou.

pametni-deska-anny-ticho-na-zelnem-trhu-v-brne

Pamětní deska Anny Ticho na Zelném trhu v Brně

Otto Ungar (1901-1945) – malíř, grafik

Narodil se 27. listopadu 1901 v Brně, které vyjma pražských studií na Akademii výtvarných umění (v letech 1924 – 26) a tragické anabáze v nacistických koncentračních táborech neopustil. Po absolutoriu brněnské reálky pokračoval na Akademii v ateliéru prof. Františka Thieleho, kde získal pevné základy kresby, tak charakteristické pro jeho pozdější výtvarný výraz. Díky sblížení s generačně starším Willi Nowakem sdílel společné zaujetí pro francouzské impresionisty, což ho později od obdivu k dílu Paula Cézana dovedlo až k lyricky odlehčenému chagallovskému stylu, zejména v pozdějších pracích z prostředí terezínské Malé pevnosti.

otto-ungar-hrobka-rodiny-ungarovych-na-brnenskem-zidovskem-hrbitove-previewPo studiích v Praze nastoupil v v roce 1927 v Brně jako středoškolský profesor kreslení a deskriptivní geometrie na židovském reálném gymnáziu. Veškerý svůj volný čas věnoval volné tvorbě, ale jeho osobní skromnost a záměrné vyhýbání se společenskému ruchu způsobily, že do vypuknutí II. světové války bylo jeho dílo známé jen v okruhu nejbližších přátel. Do roku 1938 prezentoval své dílo souhrnně jen na dvou výstavách, a to v rodném Brně a Moravské Ostravě.

V lednu 1942 byl s celou rodinou deportován do terezínského ghetta, kde okamžitě splynul se skupinou výtvarníků, z nichž nejvíce vyčníval právě svým ryze malířským projevem. Jeho uchopení každodenní úděsné reality, zobrazení dramatičnosti okamžiku, kde se realita stává až neskutečným přeludem, hovoří dodnes nesmírně emotivně. Stejně zásadní byly i jeho portréty židovských spolutrpitelů. V polovině roku 1944 byl i s rodinou převezen na Malou pevnost odkud v říjnu 1944 pokračuje do Osvětimi. V lednu 1945 nastoupil pochod smrti do Buchenwaldu, aby se zde s podlomeným zdravím dočkal osvobození. Umírá v nemocnici v Bleikenhaimu u Výmaru 25. července 1945. Ungarův talent byl posmrtně objeven a doceněn v roce 1946 soubornou výstavou ve Státním židovském muzeu.

Walter Taub (1907-1982) – herec

walter-taub-previewNarodil se v Brně 18. června 1907 do rodiny sociálně demokratického politika Siegfrieda Tauba, poslance parlamentu v letech 1925 – 1939. V roce 1925 odmaturoval na gymnáziu a zamířil studovat právnickou fakultu, kterou ovšem po několika semestrech opustil. Pak už jeho cesta vedla přímo do brněnského Německého divadla, kde hostoval až do roku 1927, kdy dostal svoje první profesionální angažmá v Německém divadle v Moravské Ostravě, kromě herectví zde pracoval i jako dramaturg a nápověda. Objevoval se na německých scénách v Teplicích, Karlových Varech či Vídni, přispíval kritikami do listu Der Montag, v letech 1931-1939 působil jako herec a režisér v Novém německém divadle v Praze. Angažoval se i v levicovém Klubu českých a německých divadelních pracovníků. Díky svým jazykovým schopnostem (ovládal češtinu, němčinu, angličtina a švédštinu) hrál v česky i německy mluvených filmech např. ve snímku Polibek ve sněhu (1935) hrál v české i německé verzi, v Burianově komedii Pobočník jeho výsosti (1933) pouze v německé.

V roce 1939 na poslední chvíli opouští vlast spolu s otcem a přes Polsko míří do Švédska. Zde se zpravodajsky angažoval v protinacistickém odboji, pořádal literární pásma pro emigranty, na nátlak Německa byl dokonce krátce internován. Spolupracoval i s dramatikem Bertoldem Brechtem. Po osvobození zůstal ve Švédsku jako zpravodaj Československé tiskové kanceláře /ČTK/, ovšem v roce 1948 byl vyhoštěn za činnost ve prospěch Sovětského svazu. V roce 1951 byl z ČTK propuštěn a působil v Československých cirkusech, varieté a lunaparcích ve funkcích od náměstka ředitele po krmiče lvů.

V roce 1953 se opět vrací k divadlu jako režisér a herec na scénu ve Varnsdorfu. Nejdelší angažmá získal v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze (1954-1971). Pohostinsky vystupoval na scénách v Berlíně, Mnichově či Hamburgu, v letech 1978 – 1982 byl členem vídeňského Burgtheateru. Během své kariéry vytvořil nespočet velkých divadelních rolí, ve filmech to pak byly spíše drobné úlohy (např. Smrt si říká Engelchen, Kdo chce zabít Jessii?). Věnoval se překladu, účinkoval i v rozhlase a např. na gramofonové desky namluvil v němčině Osudy dobrého vojáka Švejka. Zemřel 30. září 1982 ve Vídni.

Ernst Weiss (1882 – 1940) – spisovatel

ernst-weiss-previewTento prozaik, dramatik a lékař se narodil v Brně 28. srpna 1882 jako druhý syn obchodníka se sukny Gustava Weisse. Záhy přišel o otce a tato ztráta jej zasáhla natolik, že ji celoživotně řeší i ve svých pozdějších, zejména exilových dílech. Po maturitě na II. německém gymnáziu v Brně studuje medicínu v Praze a ve Vídni, kde v roce 1908 promuje. Působil na různých klinikách a ve Vídni se seznámil s místními literárními kruhy. Plícní choroba jej donutila vzdát se chirurgie a v letech 1912-13 pracoval jako lodní lékař. V té době publikuje v nakladatelství S. Fischer svůj první román Die Galeere (česky Galeje) z lékařského prostředí – morfinistický lékař se zde pokouší svou citovou chudobu kompenzovat vědeckou činností. Témata psychických problémů a obsesí, jakož i medicína jako rámec, se budou vyskytovat v celém jeho díle. První světová válka je zastihla jako plukovního lékaře na východní frontě.  Válečné hrůzy zpracoval v roce 1919 v románu Mensch gegen Mensch (česky Člověk proti člověku).

Po válce Weiss pokračoval v práci v oboru v Praze, kde v roce 1920 definitivně opustil své povolání lékaře a cele se věnoval pouze literatuře. Byl v kontaktu s autory „Pražského okruhu“, s Maxem Brodem, Egonem Erwinem Kischem, Franzem Werfelem a hlavně Franzem Kafkou. Žil střídavě v Berlíně a v Mnichově, ale po nástupu Hitlera k moci se vrátil do Prahy. Odtud emigroval do Paříže, kde pokračoval v literární tvorbě, ovšem už ve velkých hmotných problémech i přes podporu Stefana Zweiga či Thomase Manna. V den vstupu nacistických vojsk do Paříže, 15. června 1940 ukončil Ernst Weiss svůj život sebevraždou. Jeho souborné dílo zahrnuje 16 románů, 3 dramata, povídky, básně a eseje – nejznámější je zřejmě za jeho života publikovaný román Georg Letham, lékař a vrah (1931) a pak v pozůstalosti nalezený Der Ausgenzeuge (česky Očitý svědek), vydaný v roce 1963 (česky 1968). Hlavním hrdinou tohoto díla je lékař, který vyléčí psychopata Hitlera a umožní mu tak politickou kariéru. Weissovo dílo charakterizuje hluboké humanistické cítění autora a jeho starost o duševní zdraví jedince i světa. Jeho sympatie patří bezmocným a utlačovaným.

Franz Friedrich Grünbaum (1880-1941) – herec, kabaretiér

grunbaum-osobnost-previewNarodil se 7. dubna 1880 v Brně v rodině pojišťovacího agenta. Po absolutoriu Prvního německého gymnázia pokračoval ve studiu ve Vídni na právnické fakultě. V roce 1905 přichází s prvním textem šansonu „Klein Elschen und die Viere“, o rok později byl angažován jako konferenciér v novém vídeňském kabaretu Hölle. Zde uvedl svou operetní prvotinu, jednoaktovku “Phryne” (spolu s Robertem Bodanzkym a hudbou Edmunda Eyslera).  Následují další libreta k populárním operetám, angažmá v berlínském kabaretu Chat noir, v roce 1910 pak návrat do Vídně.

O čtyři roky později konečně přechází do Biercabaret Simplicissimus (Simpl), kde uvádí se spoluautorem Wilhelmem Sterkem vlasteneckou veselohru “Sturmidyll” (Idyla při útoku). V roce 1915 se dobrovolně hlásil do armády a zapojil se bojů na italské frontě, v roce 1919 ovšem s válkou zúčtoval v sešitech “Vom seligen Zensor”. V témž roce se potřetí oženil s Elisabeth (Lilly) Herzlovou.  Od 20. let Grünbaumova kariéra nabrala na obrátkách. V roce 1923 se stal ředitelem kabaretu Hölle, vystupuje ve dvojici s Karlem Farkasem, spolupracuje s berlínským kabaretem KadeKo (Kabaret der Komiker), kde zaujala jeho revue „Hallo, hier Grünbaum!” se šlágrem “Ich hab das Fraul´n Helen´ baden sehn” (u nás známo pod názvem “Já viděl Helenu v bazénu…”). Přispíval do vídeňských listů, byl iniciátorem “Manifestace za duchovní Vídeň…” v listu Arbeiter-Zeitung ze dne 20. dubna 1927. V roce 1929 hostoval v českých lázních. V letech 1931-1932 hrál v 10 zvukových filmech a vytvářel revuální programy pro kabarety.

V roce 1937 účinkoval na Světové výstavě v Paříži. 29. února 1938 mělo premiéru poslední představení společné revue v kabaretu Simpl, v březnu téhož roku (po anšlusu Rakouska) byl při pokusu o útěk do Československa zatčen gestapem,  24. května deportován do koncentračního tábora v Dachau, v září odeslán do Buchenwaldu a v říjnu 1940 zpět do Dachau, kde umírá 14. ledna 1941. Manželka Lilly zahynula 9. května 1942 ve vyhlazovacím táboře v Sobiboru.  Franz Friedrich Grünbaum byl ve své době hvězdou operety a později zejména satirického kabaretu, kterému svým uměním vtiskl nezaměnitelnou tvář a tento žánr v německy mluvícím prostředí doslova definoval.

Viktor Oppenheimer (1877 – 1942) – sochař, medailér

viktor-oppenheimer-previewNarodil se 2. května 1877 v Rousínově v německé židovské rodině. Po maturitě v Brně pak ještě dva roky (do roku 1897) pokračoval na průmyslové škole. Výtvarné školení dostal na uměleckoprůmyslových školách ve Vídni, v Düsseldorfu a v Mnichově. Po návratu do Brna v roce 1905 začínal jako učitel kreslení, odtud zamířil do Šumperka, aby opět skončil v Mnichově. Již v roce 1911 obdržel Poellathovu cenu za vynikající výsledky v medailérské tvorbě.

Po vzniku Československé republiky se vrátil do vlasti a po vystřídání několika míst asistenta kreslení stál u zrodu Školy uměleckých řemesel (1924), kde byl jmenován prvním profesorem modelování. Oppenheimer se soustavně účastnil brněnského uměleckého života. Byl členem většiny uměleckých spolků ve městě, ve Sdružení německých výtvarných umělců Moravy a Slezska „Scholle“ byl členem výboru. Přednášel o umění nejen v Brně, ale i v Olomouci nebo Moravské Ostravě, obesílal výstavy v ČSR nebo v Německu (1931). Publikoval v časopisech Bytová kultura a Tagesbote. Ve své tvorbě se orientoval zejména na reliéfní tvorbu, v roce 1936 vystavoval např. bustu T. G. Masaryka.  Důležitým prvkem jeho díla jsou i portrétní medaile a plakety, na nichž kromě osobností světových zobrazil i přední zástupce brněnského kulturního a vědeckého života (prof. Karel Absolon, arch. Ernst Wiesner a další).

Významným způsobem se prezentoval i jako sběratel – výjimečná byla jeho kolekce orientálního umění, která se dochovala se a nyní je součástí sbírek Moravské galerie. V roce 1938 byl Oppenheimer penzionován, 28. ledna 1942 pak i se svou ženou Eliškou odtransportován do Terezína. V říjnu 1942 byl odvezen do Osvětimi, kde umírá v plynové komoře, přesné datum úmrtí je neznámé. Velká část jeho díla byla za války nacisty zničena.

Bruno Beran (1888 – 1979) – malíř

bruno-beran-osobnost-previewNarodil se v roce 1888 v Brně v rodině textilního podnikatele, dodavatele uniforem c.a k. rakouské armády. Kromě výtvarného talentu se u něj záhy projevil i talent hudební (byl výjimečným houslistou), nakonec ale dal přednost studiu malířství ve Vídni. Zde se seznámil se svou nastávající ženou Irenou, studentkou konzervatoře a rovněž brněnskou rodačkou. Po sňatku přesídlili společně do Mnichova, posléze do Paříže, kde Beran krátce studoval u Clauda Moneta a získal charakteristický impresionistický rukopis.

Po vypuknutí I. světové války narukoval, ale po několika měsících se pro zdravotní neschopnost vrátil do rodného Brna. Tvořil střídavě v Paříži, kromě portrétů maloval i náboženské výjevy, účastnil se výstav brněnského Sdružení německých výtvarných umělců Moravy a Slezska. Poté, kdy hospodářská krize připravila v roce 1929  otce o rodinný podnik, odešel poprvé do Španělska, kde konkrétně na Ibize prožil 3 roky intenzivní výtvarné práce. Tehdy již byl vyprofilován jako žádaný portrétista a krajinář, některými kritiky přirovnáván k Degasovi.

Po vypuknutí španělské občanské války manželé Beranovi i s dětmi odchází do Velké Británie. Poté se vrací do Paříže, ale po její okupaci nacisty musí znovu uprchnout přes Pyreneje do Portugalska a odtud do New Yorku. Do roku 1950, kdy Bruno Beran získal americké občanství, se živil jak se dalo, ovšem díky jeho portrétní bravuře záhy získal zakázky z okruhu washingtonského diplomatického sboru. Téměř do své smrti 27. června 1979 v Palma de Malorca byl umělecky aktivní a jeho odkaz představuje i přes téměř kompletně ztracená raná díla z prvního pařížského pobytu významnou etapu dějin moderního umění.

Architekti

Ernst Wiesner (1890-1971) – architekt

Pamětní deska E. Wiesnerovi v Brně

Pamětní deska E. Wiesnerovi v Brně

Narodil se 21. ledna 1890 v Malackách v rodině papírníka. Na přelomu století se rodina přestěhovala do Brna, kde Ernst zahájil studia na Zemské vyšší reálné škole, později přestoupil na Vyšší průmyslovou školu, obor stavební. Po maturitě odešel do Vídně, kde po roční epizodě na stavební škole místní techniky přechází na Akademii výtvarných umění do Mistrovské školy architektury, kterou zakončil v roce 1913. To už má za sebou první realizaci – přestavbu Kellnerovy vily v Rosicích. Do vypuknutí I. světové války zůstal jako asistent v ateliéru Friedricha Ohmanna, v letech 1914 – 1918 sloužil v rakousko-uherské armádě v hodnosti poručíka. Po ročním působení na ministerstvu války se vrátil do Brna a otevřel si vlastní projekční ateliér.

wiesner1dve-z-nejvyznamnejsich-staveb-e-wiesnera-v-brne-palac-morava-previewPrvní zásadní realizací v duchu moderních trendů je „Gutmannův dům“ – činžovní vila v Údolní ulici a přestavba domu pro administrativní účely pro téhož investora. Následují v roce 1920 návrh zastavění bloku mezi Mozartovou a Beethovenovou ulicí, na jejichž základě zde postavil v letech 1921-1923 budovu Moravské zemské životní pojišťovny a v letech 1923-1925 budovu České banky Union. V roce 1925 vyhrál soutěž na stavbu městského krematoria, jehož realizace proběhla v letech 1926 – 1930. Ve stejné době projektoval pro investora Hermínu Stiassni původně hotel, později administrativní objekt Paláce Morava v Divadelní ulici. Pro manžele Stiassni pak projektoval i rodinnou vilu v Pisárkách (1928 – 1929) známou později jako „vládní“. Spolu s  Bohuslavem Fuchsem se podílel na návrhu budovy Moravské banky na nám. Svobody.

V březnu 1939 se mu podařilo z Brna uniknout před nacisty a přes Německo, Holandsko a Belgii se uchýlil do Velké Británie. V letech 1940-1943 pracoval pro Radu hrabství Cumberland (Country Council of Cumberland), v letech 1943-1945 pro československou exilovou vládu v Londýně. Po únoru 1948 začal po krátké návštěvě v ČSR učit na Škole architektury a stavebnictví v Oxfordu. Poté přesídlil do Liverpoolu, kde působil až do důchodu. V roce 1954 mu Liverpoolská univerzita udělila nejvyšší britskou poctu – titul Master of Architecture. Obnovení kontaktů s Brnem na konci 60. let 20. století už se nepodařilo realizovat. Ernst Wiesner umírá 15. července 1971 v Liverpoolu.

Otto Eisler (1893 – 1968) – architekt

o-eisler-previewNarodil se 1. června 1893 v Bystřici nad Pernštejnem, otec Theodor v roce 1896 zemřel a  matka se i s pěti syny odstěhovala do Brna. Zde Otto navštěvoval českou obecnou školu (1899-1904), I. c. k. českou státní reálku na Antonínské ulici (1904-1912) a poté studoval architekturu na Deutsche technische Hochschule in Brünn. Během I. světové války studia přerušil, aby je dokončil v roce 1922. Krátce pobýval ve Výmaru a Vídni (údajně u Waltra Gropia), poté se vrátil do Brna a otevřel si zde projekční kancelář.

Společně s bratry se podílel na stavebním rozmachu Brna – nejstarší z jeho bratrů Artur založil již v roce 1919 stavební podnik, který se brzy stal jednou z největších a nejžádanějších firem v Brně (realizoval stavbu zásadních objektů brněnského funkcionalismu: Palác Morava, hotel Avion a dokonce i vilu Tugendhat). Otto do něj kapitálově vstoupil v roce 1930. V roce 1922 zakládá další z bratrů Hugo dřevařské závody, které po jeho smrti během II. světové války Otto přebírá, aby byly v roce 1948 znárodněny, stejně jako stavební firma, kterou převzal po zahynuvším Arturovi bratr Mořic.

Otto Eisler se jako architekt podílel na zásadních stavbách meziválečného období, jeho realizace se objevovaly i v respektovaných zahraničních časopisech. Vyznával racionalitu a puristický přístup, což můžeme na dochovaných stavbách ocenit ještě dnes. Zmiňme např. rodinnou vilku Dům pro dva mládence (1930), několik velmi kvalitních realizací nájemních domů na Údolní, Cejlu, Botanické či objekt synagogy na ulici Skořepka (1936).  Po okupaci ČSR v roce 1939 byl spolu s bratry zatčen a krátce vězněn gestapem, poté se mu podařilo uprchnout do Norska, které ovšem bylo záhy okupováno.

eisler-previewOtto byl při pokusu o přechod hranic do Švédska postřelen a poté vystřídal několik koncentračních táborů, až skončil v Buchenwaldu, kde se dočkal 11. dubna 1945 osvobození.  Po návratu do Brna pracoval dál ve své projekční kanceláři až do roku 1950, kdy se stal externím zaměstnancem Botanické zahrady Masarykovy univerzity (později Univerzita Jana Evangelisty Purkyně). Na sklonku života se aktivně podílel na vybudování brněnské zoologické zahrady. Zemřel 27. července 1968 v Brně. Hrob se nachází na brněnském židovském hřbitově.

Heinrich Blum (1894 – 1942) – architekt

Heinrich_Blum_portretNarodil se 16. ledna 1894 v Soběšicích u Brna. Studia zahájil na První německé reálce v Brně, pokračoval na Deutsche technische Hochschule in Brünn, kterou dokončil až v roce 1921. Na technice zůstal jako asistent a pokračoval postgraduálním studiem do roku 1925. Během studií se setkal s Adolfem Loosem, navštěvoval jeho přednášky a první práce byly ovlivněny jeho architektonickým názorem. Brzy se ale dostal k vlastnímu stylu příklonem k funkcionalismu. Jednou z prvních realizací se stalo silo maloměřické cementárny (s F. Hýblem).

Pak už následovaly na konci 20. let vily Koblitzových a Rosenbergových v Preslově ulici a vila Wittalových v Hroznové ulici, v roce 1931 Masarykova německá škola lidová na Janáčkově náměstí v Brně (nyní Přírodovědecká fakulta MU). Nájemní blok s minimálními byty (1932) na Merhautově ulici č. 13 (spoluautoři Shiram Ašer a Sikmund Kerekes) je ukázkou puristické architektury. Blum byl také spolu s Arnoštem Wiesnerem, Jindřichem Kumpoštem, Bohuslavem Fuchsem a Jiřím Krohou členem pracovního výboru Výstavy stavebnictví a bydlení, která se konala roku 1933 na brněnském výstavišti. Poslední a nejvýznamnější realizací Heinricha Bluma byla budova První moravské spořitelny v Jánské ulici, na jejímž projektu pracoval spolu s Josefem Poláškem a Otokarem Oplatkem.

Začátkem listopadu 1941 se oženil, ale již 14. dubna 1942 byl s manželkou deportován do terezínského ghetta transportem Ah a následně 27. dubna 1942 transportem Aq do polské Izbice. Z Izbice pak byli zřejmě transportováni do některého z blízkých vyhlazovacích táborů Majdanek, Belžec, Chelmno nebo Sobibór, kde byli zavražděni.

Politici

Adolf Stránský (1855 – 1931)
právník, politik, zakladatel Lidových novin

judr-adolf-stransky-osobnost-previewNarodil se 8. dubna 1855 v obci Habry u Havlíčkova Brodu. Po obecné škole a maturitě na premostránském klášterním gymnáziu (1873) pokračoval ve studiu práv na Karlově univerzitě. Už jako gymnazista publikoval v Národních listech a v pražské Politice. Tím a také svými otevřenými sympatiemi k mladočechům na sebe upozornil vydavatele a politika Julia Grégra. Údajně na jeho popud odešel do Brna zahájit svou advokátskou kariéru (1880) a šířit myšlenky mladočechů v konzervativním německém prostředí. V letech 1881 -1882 krátce působil ve Vídni, kde spolu s Janem S. Skrejšovským redigoval protivládní list Tribune, v němž obhajoval práva slovanských národů.

Po definitivním návratu do Brna (1886) si otevřel samostatnou advokátní kancelář. Získal si pověst vynikajícího obhájce, ovšem odmítal moravský separatismus, čímž proti sobě popuzoval část brněnské české společnosti. V roce 1882 se Stránský oženil a měl tři děti: Miladu, Jaroslava a Boženu.  Zastával funkce v řadě českých spolků, od roku 1884 vydával Národní noviny, po nezdaru přichází v roce 1889 s Moravskými listy. Jejich program se stavěl proti centralizačním snahám rakouské vlády, žádal posílení autonomie a samosprávy korunních zemí a uznání českého státního práva. V roce 1891 stanul Stránský v čele Moravské strany lidové, ale jeho politická kariéra jej finančně vyčerpala natolik, že se vydání novin vzdal.

V prosinci 1893 však přišel s Lidovými novinami, s deníkem jehož prestiž rychle rostla. Současně získal i postavení vůdce české Moravy. V roce 1895 byl na Novoměstsku zvolen poslancem moravského zemského sněmu, o rok později se stal poslancem vídeňské říšské rady, což se opakovalo až do konce Rakouska-Uherska. Po sblížení s Masarykovými realisty se zcela věnoval politice a v roce 1907 předal Lidové noviny synovi Jaroslavovi (1884 – 1973), o rok později založil Lidovo-pokrokovou stranu moravskou a stal se jejím předsedou. V roce 1917 navázal spolupráci s Karlem Kramářem a už v únoru 1918 patřil k hlavním činitelům ustavení České státoprávní demokracie (později Československá národní demokracie), kam přivedl členy své Lidovo-pokrokové strany. V červenci 1918 byl jmenován členem Národního výboru.

Po vzniku ČSR byl vyslán do Revolučního národního shromáždění. V první československé vládě byl jmenován ministrem obchodu. Když v roce 1919 z vlády odešel, vedl Pražskou železářskou společnost jako její prezident. Roku 1920 byl za národní demokraty zvolen senátorem. Roku 1925 se brněnské křídlo jeho strany odtrhlo a založilo Národní stranu práce. Stránský se pak mandátu vzdal a stáhl se do ústraní. Zemřel 18. prosince 1931.

Ludwig Czech (1870-1942) – sociálně demokratický politik

ludwig-czech-osobnost-thumbnailNarodil se 14. února 1870 ve Lvově v rodině železničního úředníka. Po středoškolských studiích zahájil studium práv ve Vídni, v té době se rodina přestěhovala do Brna, kde také vstoupil do sociálně demokratické strany. Advokátské zkoušky složil v Curychu, po návratu do Brna si otevřel advokátskou praxi. V letech 1897–1901 redigoval německý brněnský sociálně demokratický časopis Volksfreund, od roku 1899 vedl německou část zemské organizace rakouské sociální demokracie na Moravě. Od roku 1906 byl členem městského zastupitelstva.

Po vzniku ČSR stál u zrodu Německé sociálně demokratické dělnické strany v ČSR, v parlamentních volbách v dubnu 1920 byl zvolen poslancem (byl jím až do roku 1938) a místopředsedou poslanecké sněmovny (tuto funkci zastával do roku 1925). Na podzim roku 1920 se stal prozatímním a po odchodu komunistů a založení jejich strany v roce 1921 definitivním předsedou německé sociální demokracie v ČSR. V letech 1929–1938 byl ministrem několika vlád s odpovědností za resorty sociální péče, práce a zdravotnictví. Prosazoval spolupráci českých a německých sociálních demokratů a podporoval protihenleinovskou politiku.

Po nástupu Hitlera k moci v Německu a posléze po anšlusu Rakouska se významně angažoval v pomoci uprchlíkům z těchto zemí. V březnu 1938 byl na sjezdu strany zvolen novým předsedou strany Wenzel Jaksch, Czech následně rezignoval i na funkci ministra. Po okupaci odmítl i přes nabídky ze zahraničí opustit Brno. Dne 23. března 1942 byl transportem Ad deportován do Terezína, kde ve věku 72 let zemřel 22. srpna 1942. In memoriam mu byl v roce 1992 udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka IV. třídy.
Vědci

MUDr. Richard Werner (1875 – 1945) – lékař onkolog

richard-werner-previewNarodil se 22. července 1875 v Jeseníku (Frývaldově). Ve Vídni vystudoval lékařskou fakultu, v letech 1901 – 1901 absolvoval vojenskou službu v posádkové nemocnici v Brně. Poté nastoupil do všeobecné nemocnice ve Vídni, kde se věnoval gynekologii a kožnímu lékařství. V Heidelbergu, kam přechází na kliniku vedenou prof. Czernym, se již zabýval ozařováním onkologicky nemocných pacientů, publikuje i první práce na toto téma. Habilitoval se v roce 1906 a profesorem se stal v roce 1912. Spoluzaložil odborný časopis Strahlentherapie, zkoumal podstatu zhoubného bujení. Začátkem I. světové války působil ve vojenské nemocnici v Moravské Ostravě, v roce 1916 se vrátil do Samaritní nemocnice v Heidelbergu jako nástupce prof. Czerného. Postupně se stal se vědeckou autoritou v oboru: v roce 1927 předsedal jako hlavní pořadatel 18. rentgenologickému kongresu ve Wiesbadenu, byl předsedou ústředního výboru pro výzkum rakoviny v Německu, dopisujícím členem argentinské společnosti pro tento výzkum, zasedal v představenstvu německé rentgenologické společnosti a pracoval na příspěvcích do učebnic na úseku terapie zářením.

Po nástupu nacistů v roce 1933 opustil Německo a ucházel se, také díky svému československému občanství o místo ředitele Domu útěchy (nyní Masarykův onkologický ústav v Brně). Jeho úspěšnou kariéru vědce i ředitele ukončil s příchodem německých okupantů březen 1939. Na vrcholu sil ve svých 64 letech musel opustit místo, 28. ledna 1942 byl deportován do Terezína. Útrapy vězení nepřežil, zemřel v ghettu 8. února 1945. V roce 2011 byl po něm slavnostně pojmenován nový pavilon Masarykova onkologického ústavu na Žlutém kopci.

Georg Placzek (1905-1955) – fyzik

georg-placzek-previewNarodil se 26. září 1905 na Velkém náměstí č. 3 (dnes nám. Svobody) jako nejstarší ze tří dětí v rodině textilního podnikatele Alfreda Placzka. Otec byl od roku 1913 majitelem textilní továrny Skene a Co. v Alexovicích. Georg od září 1918 navštěvoval Německé státní gymnázium, od roku 1924 pak pokračoval ve studiích střídavě na univerzitách ve Vídni a Praze. Jeho disertační práce byla vynikající a projevuje se zde již jeho nadání k vědecké práci, které jistě zdědil po dědečkovi z otcovy strany Baruchovi Placzkovi, který kromě úřadu moravského rabína proslul také svými styky s největšími duchy své doby (korespondoval např. s Darwinem nebo Mendelem).

První zastávkou na Placzkově vědecké pouti se stal Utrecht, kde se mu otevřela i budoucí spolupráce s Nielsem Bohrem a kvantová fyzika jako nový obor. Následují cesty po Evropě, setkání a spolupráce s nejdůležitějšími vědci té doby, s nimiž spolupracuje mnohdy jako inspirátor nových objevů. Sám vytváří teorii Ramanova rozptylu světelného záření, působí v Sovětském svazu, odkud si přiváží skepsi ke stalinské diktatuře, kterou později významně ovlivní tvůrce americké atomové bomby.

smutecni-oznameni-k-smrti-fyzikova-bratra-tovarnika-fritze-bedricha-placzka-v-alexovicich-z-bre-previewV roce 1939 se stal katalyzátorem několika zásadních objevů nukleární fyziky, z nichž asi nejdůležitější je objev experimentu, který dokazuje štěpení uranu. Od roku 1943 se z Montrealu podílí na projektu atomové bomby, od května 1945 přímo v Los Alamos. Z nepřímých důkazů se zdá, že byl přímo účasten prvního testovacího výbuchu. Bohužel, konce války se nedožili rodiče ani sourozenci. Bratr Fritz se zastřelil 23. března 1939 po ostrém konfliktu s německými úředníky rodinné továrny v Alexovicích, Sestra Edith byla v listopadu 1941 odeslána do Terezína, rodiče Alfred a Marianne ji následovali v květnu 1942.

hrobka-rodiny-placzekovych-na-brnenskem-zidovskem-hrbitove-previewPo válce Georg Placzek pokračoval v práci v Montrealu, od roku 1948 působil již trvale na Institute of Advanced Study v Princetonu. Psal, přednášel a přes vážný zdravotní stav cestoval po Evropě. Zemřel 9. října 1955 v Curychu, podle sdělení lékařů na srdeční příhodu, velmi pravděpodobně však šlo o sebevraždu v důsledku Placzkových dlouhodobých depresí.

Rabíni

Richard Feder (1875 – 1970) – vrchní zemský rabín

richard-feder_0-previewNarodil se 26. srpna 1875 ve Václavicích u Benešova. Po maturitě na akademickém gymnáziu v Praze pokračoval na Filozofické fakultě a souběžně na Židovské teologické fakultě ve Vídni. 19. září 1903 nastoupil na své první rabínské místo v Kojetíně. Vystřídal místa v Lounech a Roudnici nad Labem, aby pak zůstal do II. světové války v Kolíně. Kromě úřadu rabína vyučoval německý jazyk a německou obchodní korespondenci na obchodní akademii v letech 1917 – 1938, kdy odešel do důchodu. Jako jednatel Okresního osvětového sboru v Kolíně ovlivňoval po dlouhá léta kulturní život města.

Sám často přednášel různorodému publiku o dějinách náboženství, o Janu Husovi, o buddhismu i o české literatuře. 13. června 1942 byl zařazen s celou rodinou do transportu „Aad – Kolin“ do Terezína. I v ghettu sloužil jako rabín a udržoval náboženský život, dokonce uzavíral židovské sňatky. Válku přežil ze své široké rodiny jediný: žena Hilda zemřela v Terezíně, synové Viktor a Evžen a dcera Rut i s rodinami zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi. Vrátil se do Kolína, kde pracoval až do zvolení oblastním rabínem moravskoslezských náboženských obcí.

Do nového úřadu v Brně byl uveden 19. dubna 1953, po dalších 17 let navštěvoval moravské židovské obce a synagogální sbory, přednášel, učil a psal. Nejznámějšími z jeho děl jsou: Židé a křesťané (1919), Hebrejská učebnice (učebnice novohebrejštiny, 1923), Haleluja. Hebrejská řeč. (1936), Sinaj (1955), Židovská tragedie (1947). V roce 1961 byl ustaven zemským rabínem, Brno však neopustil. U příležitosti 90. narozenin mu bylo v roce 1965 uděleno státní vyznamenání.  Richard Feder zemřel 18. Listopadu 1970 ve věku 95 let a je pohřben na Židovském hřbitově v Brně. V roce 2002 mu byl prezidentem České republiky Václavem Havlem propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka. V roce 2003 byl jmenován čestným občanem města Brna.

Pamětní deska R.Federa při vstupu na brněnský židovský hřbitov

Pamětní deska R.Federa při vstupu na brněnský židovský hřbitov

Mgr. Dalibor Fiala

PROF. HUGO TRAUB ZNÁMÝ I NEZNÁMÝ

V dubnu uplyne 75 let od chvíle, kdy byl prof. PhDr. Hugo Traub odvlečen z Terezína do východního Polska, kde zahynul. O existenci Traubovy ulice víme, o jeho nositeli již méně nebo nic.

Prof. Rudolf Traub

Hugo Traub se narodil 18. dubna 1879 v Čáslavi obchodníkovi Izáku Traubovi. Maminka Marie, roz. Schulhofová, pocházela z Jeníkova nedaleko Hlinska. Měl tři sourozence: jednoho bratra a dvě sestry. Nižší gymnázium navštěvoval v Čáslavi, do vyšších tříd chodil na smíchovské gymnázium, kde maturoval v roce 1900. Na Filozofické fakultě České Karlovy univerzity si zapsal studium dějepisu a zeměpisu, které dokončil v roce 1904. O rok později promoval s titulem doktor filozofie (PhDr.) v oboru obecných dějin a historie rakouského mocnářství. Po promoci získal licenci pro výuku historie a zahájil kariéru středoškolského profesora. V  pražském hotelu Bristol jej 26. prosince 1907 mělnický rabín Adolf Pollak oddal s osm let mladší Elly Oplatkovou z Mělníka. Koncem listopadu 1908 se jim narodil jediný syn Jiří.

Hugo Traub byl krátce profesorem v Prostějově. V Brně se v roce 1910 trvale usadil. V letech 1904 – 1906 učil na prvním českém reálném gymnáziu na tř. kpt. Jaroše. Poté až do dubna 1939 nepřetržitě působil na státním reálném gymnáziu na Křenové ulici. Vydal několik učebnic dějepisu a učebnic občanské nauky pro střední školy. Vedle toho vyučoval na brněnské konzervatoři. Přednášel i na Svobodné škole politických nauk v Praze, která podle francouzských a britských vzorů vzdělávala zejména novináře. V letech 1930-1939 byl na České vysoké škole technické v Brně jako honorovaný docent pověřen přednáškami z obecných a kulturních dějin. Od poloviny 30. let působil na Komenského vyšší lidové škole v Brně, kde se ve filozoficko-historické sekci ujal přednáškových cyklů.

Při habilitaci na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně v roce 1921 však nebyl úspěšný. Souvislosti je třeba hledat v jeho metodě historické práce. Raději než historické úřední prameny využíval soukromé archivy, osobní vzpomínky a novinářské články. Nedostatek důrazu na kritický přístup k pramenům jej z pohledu některých historiků diskvalifikoval. Hugo Traub byl historikem zejména politických dějin 19. století. K dějinám roku 1848 a doznívání revoluce u nás i v Evropě otiskl řadu příspěvků v odborných časopisech i samostatných prací. Nemenší pozornost věnoval letům šedesátým a sedmdesátým. Jeho významná studie Poslední český pokus o vyrovnání s Rakouskem byla poctěna druhou cenou města Prahy. Prameny použité ke studii vzbudily Traubův zájem o postavy hrabat Belcrediových. Z jejich písemné pozůstalosti čerpal informace k dějinám českého státoprávního boje. Z českých politiků se jeho pozornosti těšil zejména František Ladislav Rieger. Vydal o něm životopisnou monografii a část edice jeho projevů. Pozornost věnoval dalším osobnostem českého politického života 19. století (kníže R. Thurn-Taxis, hrabě V. Kaunic, K. Sladkovský, E: Gregr). Vyšly mu i knihy o Fr. Palackém, K. Havlíčku-Borovském a o zakladateli českého agrarismu Alfonsi Šťastném, pocházejícímu ze židovské rodiny Rosenauerovy. Mezi jeho popularizační a souborné práce náleží Dějiny 19. století, Naše politické dějiny 19. století, Stručný přehled říše rakousko-uherské. Byl prezidentem vědeckého spolku historiků Historický klub. Mnoho let působil jako tajemník Matice moravské v Brně. Byl činný v Moravské muzejní společnosti jako redaktor Časopisu moravského muzea.

Památní kámen

Jeho zájem se také ubíral směrem k současnosti. Redigoval populárně vědeckou knižnici Vševěd a Píšovy vědecké příručky, které veřejnosti co nejsrozumitelněji zpřístupňovaly znalosti všech oborů. V  roce 1929 se zapojil do brněnské pobočky Panevropského hnutí, které usilovalo o hospodářské a kulturní sblížení nástupnických států Rakousko-Uherska. Současně se stal členem spolku Středoevropský ústav ku podpoře hospodářského a kulturního sblížení v Brně (Mitteleuropa), jehož zakládající členové se stali významní místní velkoprůmyslníci a velkoobchodníci, ředitelé bank a velkých podniků (Fritz Jellinek, Hans Tugendhat, Alfred a Walter Löw-Beerové). Traub rozpracoval program ideologa hnutí maďarského národohospodáře a právníka Eleméra Hantose (vl. jménem E. Hechta). V deseti bodech podal návrh na kulturní práci spolku. Zasazoval se o organizaci výuky jazyků středoevropských národů, mezinárodní výměnu studentů i profesorů, prázdninové vzdělávací kurzy, výměnu publikací mezi středoevropskými knihovnami a péči o překlady odborné literatury i beletrie. Společně s některými členy obou spolků byl členem brněnské pobočky Rotary klub, usilující o dodržování etických zásad v povolání i soukromém životě, rozvíjení pomoci, služby a podpory dobré vůle. Byl rovněž dlouholetým členem Sokola Brno I a místopředsedou zemského ústředí Československého abstinentního svazu.

V roce 1939 byl jako Žid penzionován a zbaven všech veřejných aktivit. Musel opustit svůj byt a přestěhovat se svou ženou Ellou a tchýní Janou Oplatkovou na ulici Ponávka č. 16. Všichni tři byli zařazeni do transportu Ae a dne 29. 3. 1942 se zavěšenými čísly Ae/400-402 deportováni do ghetta Terezín. Za měsíc, dne 27. 4. 1942, byli manželé Traubovi s transportními čísly 772 a 773 transportem Aq odvlečeni do Lublinu. Tchýně zemřela v ghettu v květnu 1942. Hugo Traub byl po selekci poslán do tranzitního ghetta Izbica ve východním Polsku. Odtud byl dále deportován do vyhlazovacího tábora Sobibor. Přesné datum a místo jeho smrti zůstává neznámé. Se vší pravděpodobností zahynul se svou ženou nejpozději na podzim 1942 ve věku 63 let.

Od 25. 9. 1946 nese ulice Hutterova v Černých Polích název Traubova. Traubovo jméno je uvedeno na pamětních deskách mez oběťmi Sokola ve dvoraně sokolského Stadia na Kounicově 20-22, ve vstupních prostorách Nejvyššího správního soudu na Moravském náměstí 6 a při vstupu do budovy gymnázia na Křenové ulici.

Na chodníku před domem na ulici Čápkova 5 byl v roce 2013 vsazen pamětní kámen zmizelých – „stolperstein“.

Alena Mikovcová