Úvod » Vzdělávání » Osobnosti » Ornest Zdeněk

Ornest Zdeněk

zdenek-ornest-previewZačátkem sezóny 1951/52 angažoval nový šéf olomoucké činohry, režisér Jaromír Pleskot,   herce Zdeňka Ornesta, který se narodil 10. ledna 1929 v Kutné Hoře jako třetí, nejmladší syn Eduarda Ohrensteina a Berty, rozené Rosenzweigové. Jeho starší bratři byli divadelník Ota Ornest (1913-2002) a básník Jiří Orten (1919-1941). (Orten bylo Jiřího umělecké jméno, příjmení Ornest přijali bratři Ota a Zdeněk v roce 1946.)

V listopadu 1936, když bylo Zdeňkovi sedm let, zemřel jeho otec na leukémii. Jiří tou dobou už bydlel v Praze, kde dočasně pracoval jako archivář v karlínské firmě Crediton. Ota odešel v roce 1937 do Košic, působil tam jako herec a režisér české a slovenské činohry. Zdeněk zůstal s maminkou sám v Kutné Hoře.

Začátek okupace zastihl Otu v angažmá v plzeňském divadle. Na Prvního máje 1939 přijel do Prahy a zašel do své oblíbené kavárny – na stěně tam uviděl nápis Návštěvy Židů nejsou vítány. Po letech na tuto chvíli vzpomínal v rozhovoru se Stanislavem Motlem, který se ho ptal na prvotní impuls k emigraci:

„Nic takového jsem dosud nikde neviděl. Nařízení toho druhu nebyla ještě obvyklá. Horlivý nájemce kavárny chtěl být, jak se říká, první. Zavolal jsem vrchního, zaplatil a odešel pryč. Tehdy jsem si uvědomil, že jestli chci přežít, musím odejít. Na rodinné radě jsme rozhodli, že nejdříve odejdu za hranice s bratrem Jiřím. Později měla za námi odejít maminka a tehdy desetiletý bratr Zdeněk. Maminka však byla proti a Jirka to nakonec vzdal taky.“ (Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Praha 2006, str. 36)

Další svědectví o Zdeňkově osudu za Protektorátu najdeme v deníkovém zápise Jiřího Ortena z 23. prosince 1940:

„…doma jsem nedělal nic jiného, než se snažil přehlušit srdce a mozek. Přes den se to dařilo, večer a v noci ne. Dnes ráno jsem odvezl Zdeňka do sirotčince …“ (Deníky Jiřího Ortena, Československý spisovatel, Praha 1958, str. 340).

Zdeněk byl umístěn do pražského židovského sirotčince na Vinohradech. Tam zůstal až do doby, kdy byl v roce 1942 zařazen do transportu do Terezína. Jiří  ho navštěvoval až do své tragické smrti 30. srpna 1941.

V srpnu 1940 píše Jiří Věře Fingerové, že se při vší obtížné situaci musí „pokusit žít“ mezi lidmi, s nimiž nemá nic společného, ale také mezi „dosavad nic netušící maminkou a Zdeňkem, který měl jít do prvního gymnázia a chtěl se stát lékařem, kterému, je-li možno, vzali víc než mně, ale on o tom naštěstí neví …“ (Čemu se báseň říká, Klub přátel poezie, Československý spisovatel, Praha 1967, str. 110).

O sirotčinci, do něhož byl Zdeněk umístěn, napsal Ota ve vzpomínkovém doslovu k Deníkům Jiřího Ortena (str. 464): „… bylo to jediné místo, kde se mohl učit, vyvíjet se duševně i tělesně.“

S Otou se Jiří naposled setkal díky rozhlasovým vlnám několik dní před svou smrtí, 25. srpna 1941. Slyšel Otu ve vysílání BBC a do deníku si zapsal:

„Dnes jsem tě slyšel, O., po tak dlouhé době, po více než dvou letech! Poznal jsem tě ihned, byl jsi to ty a byl jsem to také já, my, s touže krví, která nám protéká žilami jen s nepatrným rozdílem rychlosti.“ (Deníky, str. 452)

Otu zachránila před koncentračním táborem emigrace, Jiří se deportací nedožil. Koncentračnímu táboru se však nevyhnula jejich maminka Berta a nejmladší bratr Zdeněk. Ten prošel Terezínem, Osvětimí, konec války ho zastihl v Dachau.

Na Zdeňkův terezínský pobyt vzpomíná Alice Herzová-Sommerová v životopisném románu Rajská zahrada uprostřed pekla. Její syn Stefan hrál v dětské opeře Hanse Krásy Brundibár vrabce, Zdeněk v ní vystupoval v roli Psa. To však nebyla jediná Zdeňkova terezínská aktivita. V Terezíně patřil Zdeněk mezi chlapce z 1. chlapeckého domova v bloku L417, kterým bylo mezi třinácti a šestnácti lety. Dohlížel na ně mladý Valtr Eisinger, který je seznamoval s literaturou, ale vedl je i k vlastní tvorbě. Rozvíjel u nich schopnost formulovat denní zážitky, reagovat na skutečnost, kterou kolem sebe viděli, ale povzbuzoval je i k překročení hranic Terezína, k představám budoucího života.

Literární a výtvarná tvorba chlapců našla výraz v tajně šířeném časopise Vedem, který  obsahoval literární pokusy – básně i povídky, vtipy, eseje, reportáže, kritiky a kresby. Originální čísla časopisu se opisovala a četla po ubikacích každý pátek v noci. Ze stovky chlapců, kteří se na textech v časopise podíleli, jich přežilo patnáct. Mezi nimi i Zdeněk Ohrenstein.

Po osvobození studoval Zdeněk Ornest na DAMU v Praze. Vztah k divadlu měli všichni tři bratři, zdědili zřejmě talent po své matce Bertě, která hrávala divadlo s ochotníky. Jiří Orten studoval od roku 1937 až do vyloučení v roce 1940 na dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze. V době, kdy Zdeněk Ornest nastoupil do olomouckého divadla, se Ota Ornest stal ředitelem Městských divadel pražských.

Olomouc byla první herecká štace Zdeňka Ornesta, na níž strávil dvanáct sezón. V Olomouci se také oženil, vzal si studentku Lékařské fakulty UP Alenu Smolkovou, s níž měl dceru Ivanu. Za dvanáct let zde ztvárnil v širokém repertoárovém spektru 56 postav. Hrál prince v pohádkách pro děti, ale i Prince aragonského v Shakespearově Kupci benátském. Představoval Solferna v Drdových Dalskabátech i Radúze v Zeyerově a Sukově melodramatu Radúz a Mahulena. Byl obsazován do her české klasiky (Tyl, Jirásek) i do americké soudobé hry Obchodník s deštěm Richarda Nashe či muzikálu Wolfa Mankowitze s hudbou a písňovými texty Davida Henekera Bleší trh.

Muzikál Bleší trh byl v Olomouci v roce 1961 uveden v československé premiéře. V něm se uplatnil Ornestův příjemně zabarvený hlas; pamětníci si dodnes vybavují melodii písně Chtěl bych mít krámek na Portobello Road v jeho podání.

Zdeněk Ornest se objevil i ve významné české novince, v jedné z prvních domácích satirických alegorií, ve hře Vratislava Blažka Třetí přání (1958). Uvedení této hry bylo mimořádnou událostí, protože nenapadala drobné nešvary socialismu, ale přímo systém. V ní ztvárnil Zdeněk Ornest postavu rebelujícího Karla Pokorného.

Jako Žid se v roce 1951 musel vyrovnat s rolí agenta gestapa v dramatizaci Fučíkovy Reportáže psané na oprátce, která se hrála pod názvem Lidé, bděte! V roce 1960 měl naopak možnost ve hře Ludvíka Aškenázyho Host vyjít ze své životní zkušenosti. Hrál zde vedoucího motelu Emila Kalouse, který prošel v mládí koncentračním táborem. Emil Kalous je ve hře konfrontován se sebevědomým německým obchodníkem Huppertem, který cestou se svým mercedesem „sbalil“ naivní studentku Janu. Před hosty v bufetu se chová arogantně a netuší, že svým chováním probouzí v Kalousovi nesnesitelné vzpomínky.

Z celé řady dalších rolí připomeňme tu poslední, v které ho olomoucké publikum mohlo vidět. 14. dubna 1962 uvedla činohra v pohostinské režii Miloše Horanského československou premiéru hry Milana Kundery Majitelé klíčů a přihlásila se tak k novým tendencím české dramatiky i divadla. Na premiéru přijel i Milan Kundera a režisér pražské inscenace Klíčů Otomar Krejča. (Pražská premiéra hry v režii Otomara Krejči se za olomouckou opozdila o dva týdny.) Zdeněk Ornest hrál Jiřího Nečase, před kterého souhra okolností postavila dilema neposkytující žádné dobré řešení.

Zatímco Zdeněk Ornest se touto rolí s olomouckým publikem loučil, pro Miluši Hradskou, představitelku manželky Jiřího Nečase Alenu, to byla první premiéra na olomoucké scéně.

Na dotaz, zda by paní Miluše Hradská nepřispěla vzpomínkou na Zdeňka Ornesta, odpověděla: „Byla jsem první rok v novém angažmá, okouzlená olomouckým velkým a dobrým divadlem, ale taky plná zábran a pochyb. A v divadle jsem se setkala, poprvé a naposled, právě v Majitelích klíčů, s novým, velmi zvláštním partnerem – on právě z angažmá odcházel. Byl vždy zdvořilý, galantní, nijak nekomentoval mou občasnou nejistotu a přestřelky s režisérem, ale zdálo se, že má kolem sebe jakousi hradbičku, za kterou pustí málokoho. Zvlášť ne kandrdase, jako jsem byla tehdy já, člověk s naprosto nesrovnatelnými životními zkušenostmi. Ale mohla jsem se vedle něj cítit v bezpečí, žádné nekolegiální jednání nehrozilo a jeho nezaměnitelný hlas, se kterým uměl znamenitě zacházet, si dokážu vybavit ještě dnes.“

Zdeněk Ornest odešel z Olomouce do Prahy do Divadla Na Fidlovačce, z kterého záhy přešel do Divadla S. K. Neumanna (dnes Divadlo Pod Palmovkou). Tam byl v angažmá až do roku 1990, kdy na popud bratra Oty odešel do Městských divadel pražských. Vedle divadla hrál v 53 filmech, televizních inscenacích a seriálech. Svůj výrazný hlas uplatnil v rozhlasových hrách, v dabingu i v uměleckém přednesu na půdě Lyry Pragensis.

Zdeněk Ornest  tragicky zemřel 4. listopadu 1990 ve věku 61 let.

Tomáš Hrbek