Úvod » Vzdělávání » Osobnosti » Mayer Bedřich

Mayer Bedřich


bed__ich_mayer_v_9o__letech_v_herclijiBedřich (Béďa, Peretz) Mayer, původním jménem Friedrich Mayer (5. 3. 1906 – 14. 8. 2002) – izraelský expresionistický malíř českého původu Narodil se v Hodoníně, kde měli Mayerovi hostinec, který založil jejich dědeček. Jeho maminka Amálie přežila Terezín a zemřela v roce 1952 v Hodoníně. Sestra Irena se provdala za Oswalda Glasera, zemřela v roce 1975. Její dcera Gerti (*1920) zahynula v Osvětimi.

Bedřich se učil malovat podle obrazů, které byly vystaveny v hodonínském Domě umění, mnohému se také naučil od německých expresionistů a Maxe Liebermanna. Později se mu stali vzorem Oskar Kokoschka a Marc Chagal. Byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, ale kvůli finančním problémům v rodině už na studium nenastoupil.

V roce 1939 uprchl před nacismem do Bratislavy, odkud pokračoval v roce 1940 lodí přes Rumunsko a Krétu do Haify. Do země se mu však nepodařilo dostat a britskou správou byl deportován na Mauricius. Během pobytu na Mauriciu tvořil společně s přítelem Fritzem Haendelem. Ukázalo se, že jejich Mauricijská Odyssea byla pečlivě zaznamenána ve skicách, kresbách, dřevorytech, které oba umělci tvořili. Jejich díla si byla velmi podobná.

„Nejdřív jsem si myslela, že různé podpisy na nich byly součástí Béďovy mystifikace a neměla jsem tušení o existenci Fritze Haendela“, svěřila se Elene Makarova, která se zabývá dílem Bedi, Peretze Mayera v Izraeli. Z díla obou malířů uspořádala výstavu Peretz Beda Mayer, Fritz Haendel – Lodní lístek do ráje. Ta byla prezentována i v České republice v Terezíně, Děčíně, Praze, Ostravě a Liberci v roce 2005. Až když jí napsal jiný spoluvězeň z Mauricia Tomi Mayer, o tom, jak těžce nesl Beďa sebevraždu Fritze, pochopila, proč o něm nemluvil.

„Žádáte mne o vzpomínku. Předpokládám, že vám Beďa řekl o Haendelově sebevraždě. Když odcházel, požádal mě, abych příležitostně navštívil hřbitov. Jednou jsem tam byl. Opustil jsem Mauricius o sedm měsíců později než Beďa který pro něho hluboce truchlil. Ano, ve všem, co jsme dělali, byl Fritz vždy vůdce. Byl o pár let mladší než já, ale považoval jsem ho za svůj vzor. Byl tak skvělý, tak praktický, tak pozitivní, a tak inovativní! Nikdy jsem se nesetkal s nikým, kdo by byl jako on. “

V internačním táboře na Mauriciu nedaleko města Beau Bassin prožil Beďa Mayer pět let. Teprve v roce 1945 se dostal jako legální přistěhovalec do tehdejší Palestiny. Přijal jméno Peretz a oženil se s Hertou Beerovou z Českých Budějovic, kterou poznal při své cestě do Haify. Téhož roku uspořádal v Tel Avivu první výstavu svých kreseb a dřevorytů z Mauricia, po které následovala celá řada výstav. Živil se jako řemeslník a malování pro něho byl spíše koníček. Plně se mu začal věnovat až v šedesáti letech.

Zemřel ve věku 96 let v Herzlii (Izrael).

a_am__lie__sestra_irena_a_jej___dcera_gerti_

Maminka Amálie, sestra Irena a její dcera Gerta

O jeho výstavě v Terezíně tehdy napsal Viktor Šlajchrt, redaktor týdeníku Respekt, medailon: http://www.bbc.co.uk, září 2005

„Když mi před časem kdosi v kavárně ukázal katalog obrazů Peretze Beďi Mayera, upoutala mne odvážná barevnost, ale také zvláštní ladění, které navenek poeticky okouzlovalo, ale někde uvnitř skrývalo skeptickou ironii. Nejdřív jsem si vzpomněl na veselé nápady Marca Chagalla, vzápětí na tichou hrůzu v dílech Františka Tichého.

V zemi, kde se Mayer před devadesáti devíti roky narodil a která mu byla třiatřicet let vlastí, jsou jeho obrazy k vidění letos poprvé.

Uznávaným, byť nikoli věhlasným umělcem se totiž stal až ve státě Izrael, kde pobýval větší část života. Tam také před třemi roky šestadevadesátiletý zemřel.

Výstava probíhá od května do konce roku v terezínské Malé pevnosti, aniž by si jí valná většina médií povšimla. Umínil jsem si, že ji navštívím, abych spatřil originály, přiznávám ovšem, že mne její umístění trochu vadilo.

Ty malby v katalogu mi samy o sobě připadaly výmluvné až dost. Měl jsem pocit, že bych je raději viděl v nějakém neutrálním prostředí.

Něco podobného ostatně mohlo odradit i kolegy novináře. Od výstav v Terezíně se očekává, že budou hlavně pietní – tudíž by neměly nikoho ničím příliš překvapovat.

Mayer pocházel z židovské rodiny, která po generace provozovala lidovou hospodu v Hodoníně. Před válkou pomáhal po večerech své ovdovělé matce roznášet pivo a přes den maloval v ateliéru, který si zařídil z přilehlého skladu.

Když přišla okupace a v zemi začaly platit Norimberské zákony, podařilo se mu uniknout lodí z Bratislavy. Pokusil se doplout spolu s dalšími prchajícími Židy do Palestiny, dostal se tam však až po dalších pěti letech, která z valné části strávil v britské internaci na ostrově Mauricius.

pomy__len___na_aliju

Pomyšlení na aliju

Ve Svaté zemi se zpočátku živil různými řemeslnými pracemi a maloval jen svátečně. Umění se plně věnoval teprve po šedesátce. Nejvíc života vyzařuje z obrazů, které vytvořil už jako kmet v posledních deseti letech před smrtí.

Do Terezína jsem se dostal teprve koncem srpna. Až na místě jsem pochopil, jak zajímavě se Mayerova výstava hodí právě sem.

Z hvězdicového půdorysu města vyzařuje geometrický duch osvícenství, jež chtělo lidstvo dovést cestou krajní racionality k nejvyššímu štěstí.

Francouzský filozof Michel Foucault později ukázal, že principy, jež osvícenství prosazovalo, se nejlépe uplatnily v architektuře moderních věznic. I proto nacisté zřídili ve vzorném posádkovém městě josefínské éry křižovatku cest do vyhlazovacích táborů.

Také IV. nádvoří, které sami přistavěli ke staré pevnosti, ovládá přísná symetrie. Ve dvou dlouhých blocích se tu koncem války tísnilo několik tisíc vězňů, z nichž mnozí těsně před osvobozením umřeli na tyfus. Dnes se po apelplacu procházejí výpravy turistů a nahlížejí do desítek světnic s čtyřpatrovými palandami. Ubíjející pravidelnost narušuje pouze výstavní síň, která je umístěna ve dvou rozlehlých celách na konci levého bloku.

V přítmí tam zářily ostré barvy, postávali tam maskovaní šašci, polehávaly nahaté ženy, po namalovaných oblohách se projížděli andílci na osedlaných kočkách.

S neobyčejnou intenzitou jsem náhle pocítil, jak krátká na zázraky je veškerá geometrie.

Béďa Mayer z jejích spárů kdysi dobrodružně unikl a po pětašedesáti letech, když už byl tři roky po smrti, ji dokázal i v jejím království položit na lopatky.“