Eitinger Leo

Leo Eitinger se narodil v Lomnici na Tišnovsku, v židovské rodině, jako nejmladší ze šesti dětí. Po střední škole studoval bohemistiku a germanistiku na filozofické fakultě a poté medicínu. Studium na Masarykově univerzitě dokončil v roce 1937 a vstoupil do armády jako důstojník letectva.

Kvůli narůstajícímu napětí ve střední Evropě Eitinger emigroval s tzv. Nansenovým pasem do Norska. Po svém příjezdu vyjednal, že stovka židovských dětí mohla uprchnout z Československa a pobývat v Židovském sirotčinci v Oslo.

Norská vláda mu roku 1940 umožnila pracovat ve veřejném zdravotnictví – stal se rezidentem na psychiatrii v Bod?, jen několik dní před tím, než bylo Norsko napadeno Německem a následovala pětiletá okupace.

V prosinci 1940 Eitingerovi nacistické úřady kvůli židovskému původu odňaly licenci, takže se musel živit jako dělník na pile.

Od ledna 1941 žil v ilegalitě; v březnu 1942 byl prozrazen a uvězněn. Prošel několika věznicemi a tábory v Norsku, v únoru 1943 byl na lodi Gotenland deportován do koncentračního tábora v Osvětimi (zde dostal přiděleno číslo 105268). Ke konci války byl transportován do Buchenwaldu. V Osvětimi Eitinger sloužil v táborovém špitále, jedním z jeho pacientů byl mladík jménem Ellie Wiesel; z náhodného opětovného setkání o několik let později vzniklo vřelé celoživotní přátelství.

Ze 762 Židů deportovaných z Norska do německých koncentračních táborů přežilo pouhých třiadvacet, Leo Eitinger byl jedním z nich.

Po válce se Eitinger vrátil do Norska a zaměřil se na psychiatrii. Roku 1956 se stal docentem, roku 1966 byl jmenován profesorem psychiatrie a vedoucím Psychiatrické kliniky na Univerzitě v Oslo; v této pozici pracoval až do roku 1983, kdy odešel do důchodu.

Leo Eitinger byl zapáleným vědcem a plodným autorem. Roku 1955 sepsal práci o stresu na vojně, za kterou byl oceněn Královskou zlatou medailí. Jeho doktorská práce z roku 1958 pojednává o psychiatrických analýzách uprchlíků v Norsku; ke zpracování tohoto tématu měl ty nejlepší předpoklady.

Leo Eitinger je považován za jednoho ze zakladatelů viktimologie, oboru, jež zkoumá důsledky agrese na oběť. Zatímco jiní vědci v té době studovali především psychologii útočníka, Eitingerova bádání se zaměřila na dopady viktimizace.

Eitingerovým největším úspěchem byly jeho detailní studie „Norští a izraelští přeživší z koncentračních táborů“ (1964) a „Mortalita a morbidita v důsledku nadměrného stresu“ (1973). Eitinger se svými spolupracovníky zjistil, že syndrom koncentračního tábora, poprvé popsaný dánskými vědci po druhé světové válce, je spojen s tvrdostí a délkou zážitků z koncentračního tábora, a nesouvisí s osobností pacienta před onemocněním.

Navzdory své vlastní vyčerpávající zkušenosti si Leo Eitinger dokázal od zkoumaného materiálu udržet objektivní odstup. Tento přísně vědecký přístup přispěl k věrohodnosti jeho závěrů v době, kdy se pokládalo za dané, že k rozvoji chronické psychické choroby musí být přítomny osobnostní předpoklady ještě před nástupem onemocnění.

Důkaz účinků nadměrného stresu představoval významný průlom v pochopení úmrtnosti po katastrofách a výrazně přispěl k definici syndromů posttraumatického stresu, jako je posttraumatická stresová porucha a trvalá změna osobnosti po přežití katastrofy. Díky těmto diagnózám byly válečným obětem uznány choroby vyvolané válkou a značně se tím usnadnily procedury pro získání válečných invalidních penzí.

Leo Eitinger nadále bádal a publikoval i jako emeritní profesor, a to téměř až do své smrti. V posledních letech byl stále více zaujat studiem zvládání stresu (coping processes). Jeho publikace přesahovaly medicínskou sféru a on sám se zapojoval do veřejné debaty o nejrůznějších tématech včetně rasismu a údělu menšin. Jeho práci se dostalo uznání v podobě mnoha cen a poct. Například roku 1996 Eitingerovu práci „Přeživší z koncentračních táborů“ uvedla Mezinárodní společnost pro studium traumatického stresu mezi nejvýznamnějšími díly o traumatu. Za svou neúnavnou práci pro válečné veterány získal Leo Eitinger roku 1995 Cenu Světové federace veteránů.

Jeho význačnost jakožto plnohodnotného norského občana byla stvrzena, když byl jmenován komturem Norského královského řádu sv. Olava; tento řád mu udělil norský král za velký přínos v oblasti medicíny.

Jako vědec, pedagog, autor i vedoucí instituce sehrál Leo Eitinger velkou roli při výchově nových generací psychiatrů; jeho dílo je důležitým stavebním kamenem evropské tradice psychiatrických výzkumů.

Leo Eitinger   (1912, Lomnice – 1996, Oslo)

Barbora Antonová