Vytěsněná elita

Zapomínaní učenci z Německé univerzity v Praze

Výstavu připravilo: COLLEGIUM EUROPAEUM –
Výzkumná skupina pro dějiny evropského myšlení FF UK & FLÚ AV ČR (www.collegium-europaeum.cz)
autoři: PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D. & PhDr. Dušan Radovanovič
grafika výstavy: Petr Liška / ViaGaudium s.r.o.
Výstava se koná v rámci Roku svobody slova, který vyhlásil doc. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D., děkan FF UK
Za poskytnuté konzultace, dokumenty a obrazový materiál náležípoděkování především těmto institucím:
Ústav dějin a archiv Univerzity Karlovy v Praze; Národní archiv v Praze; Židovské muzeum v Praze; Institut Terezínské iniciativy; Yad Vashem – World Center for Holocaust Research, Jerusalem; Indiana University, Bloomington (USA).

Děkujeme též novináři Petru Brodovi za cenné rady ke koncepci výstavního projektu.

Pražské univerzity v meziválečném Československu

Pražská univerzitní krajina se v období 1. československé republiky (1918-1938) vyznačovala neobyčejnou pestrostí. Profesoři a studentstvo, přestože tehdejší univerzity nebyly masovými institucemi jako ty dnešní, se výrazně angažovali ve veřejném prostoru hlavního města Prahy a celého

Československa a nemalou měrou tak přispívali ke kvalitě zdejší demokracie a kultury. Na prvním místě je třeba zmínit českou a německou původně Karlo-Ferdinandovu univerzitu, které vznikly r. 1882 oddělením a mezi nimiž panovala zdravá rivalita i nacionální řevnivost. Česká univerzita, dnes jediná dědička Univerzity Karlovy založené r. 1348, je dosud důležitým vědeckým a vzdělávacím centrem evropského významu.

Německá Karlo-Ferdinandova univerzita, na níž působili např. filozof Ernst Mach, historik Adolf Bachmann či krátce fyzik Albert Einstein, se profilovala jako alma mater německojazyčných studentů z Čech, studenti z Moravy a Slezska odcházeli do Vídně nebo na další rakouské a německé univerzity.

Významně na ní byli zastoupeni židovští studenti, ať už se hlásili k židovské národnosti nebo jen k židovskému náboženství. Stabilně tvořili asi třetinu studentstva. Česká a německá vědecká komunita v Praze spolu ovšem příliš nekomunikovala, jednotliví vědci se tak spíše vídali mimo Prahu, zejména na mezinárodních konferencích. K rozkolu mezi českou a německou univerzitou došlo po vzniku Československa v r. 1918.

Představitelé německé univerzity sice r. 1919 složili slib věrnosti republice, ale dále rostlo napětí mezi nacionalisticky profilovanými profesory a studenty a liberální skupinou, reprezentovanou právě profesory židovského původu.

R. 1920 na základě tzv. Lex Mareš odňalo Národní shromáždění německé univerzitě právo užívat dosavadní název. Ten byl teď změněn na Deutsche Universität Prag. Jedinou právní nástupkyní vysokého učení, založeného kdysi Karlem IV., byla prohlášena česká Univerzita Karlova, která se také stala jediným vlastníkem Karolina, univerzitního archivu, insignií i pečeti.

Ve stejném roce se také z filozofických fakult obou univerzit vydělily samostatné fakulty přírodovědecké. Situace mezi českou a německou univerzitou však zůstala napjatá po celou 1. čs. republiku. Jedním z vrcholů byla i tzv. insigniáda z r. 1934, kdy po velkých demonstracích a výtržnostech konečně došlo k předání univerzitních insignií české Univerzitě Karlově.

Významnou roli hrály rovněž vysokoškolské a badatelské instituce, založené v Praze ruskými exulanty. Od r. 1922 zde krátce působila Ruská právnická fakulta, důležitými vzdělávacími centry byly též Ruský pedagogický ústav J. A. Komenského nebo Ruský obchodní ústav. Pozoruhodná vědecká
pracoviště představovaly Ruský zahraniční historický ústav, „darovaný“ po 2. světové válce Sovětskému svazu, nebo proslulý Archeologický ústav N. P. Kondakova, jehož knihovna a archiv jsou dnes deponovány v Ústavu dějin umění AV ČR.

Kromě toho byla Praha od r. 1921 sídlem Ukrajinské svobodné univerzity, původně založené ve Vídni, která jakožto privátní vysoká škola získala plné akademické uznání i finanční podporu čs. státu. Už v prvním semestru na ní bylo zapsáno přes 700 studentů, část jejích profesorů působila zároveň na Univerzitě Karlově a Německé univerzitě. Vedle toho fungovala od r. 1922 v Poděbradech Ukrajinská polytechnika a od r. 1923 Ukrajinský vysoký pedagogický institut v Praze a Ukrajinské studio výtvarných umění v Praze. Ve víru 2. světové války nebo v časech poválečných tyto instituce postupně zanikly, Ukrajinská svobodná univerzita však byla r. 1945 přemístěna do Mnichova, kde existuje dodnes.

Mnichov 1938 a okupace Československa nacionálně-socialistickým Německem v březnu 1939 rozmetaly různorodost pražského univerzitního prostředí, zvláště po 17. listopadu 1939, kdy byly násilně uzavřeny všechny české vysoké školy. Tragickou kapitolu představují též osudy profesorů,
učenců a pedagogů židovského původu, pronásledovaných na základě rasistických tzv. Norimberských zákonů. V rámci tohoto malého výstavního projektu bychom rádi připomenuli několik takových osobností, které byly spojeny s někdejší Filozofickou fakultou Německé univerzity.(ph)

Rasová perzekuce na Německé univerzitě v Praze

Zatímco po r. 1933 poskytla Německá univerzita v Praze útočiště řadě vědců prchajících z Hitlerova nacionálně-socialistického Německa, kolem r. 1938 se tamější univerzitní klima zásadně mění. V září 1938 vyzvala čs. vláda německé univerzitní elity, aby podepsaly vyjádření loajality republice. Zavládl zmatek, takřka polovina profesorů raději opustila Československo, v podstatě utekla do Říše, mezi nimi i děkan filozofické fakulty, prof. Karl M. Swoboda. K rozladění nacionálně-socialisticky orientovaných kolegů však prof. Ernst Otto přijal 23. 9. 1938 úřad rektora a postavil se proti jejich politickému avanturismu. Po Mnichovu se vážně uvažovalo o přenesení Německé univerzity do Liberce, na území tzv. Sudetské župy, která teď byla součástí Říše. Univerzitní provoz se podařilo obnovit až v listopadu 1938, kdy Adolf Hitler osobně rozhodl o tom, že univerzita má zůstat v Praze. Situace však byla i nadále prekérní, neboť „árijci“ odmítali komunikovat s Židy, tj. s těmi, kdo byli židovského původu. A to bez ohledu na to, zda se skutečně za Židy považovali nebo se cítili jako Němci, Rakušané, Češi nebo Čechoslováci. Pedagogů a studentů židovského původu, často i exulantů z Německa, bylo však na univerzitě stále značné množství.

Nová vláda okleštěné 2. čs. republiky, v mnohém se již přizpůsobující „přáním“ rozpínavého souseda, rozhodla výnosem ze 4. 2. 1939 o propuštění všech univerzitních vyučujících židovského původu. Tato tzv. arizace, která ovšem začala probíhat z popudu nacionalistických profesorů a docentů ještě před tímto nařízením, znamenala další citelný zásah do fungování univerzity – celkem 77 pedagogů bylo takto „uvolněno“, z toho devět z filozofické fakulty. Vysokým stupněm arizace (34%) se Německá univerzita v Praze zařadila hned za Frankfurt a Berlín, nejvíce postižené univerzity v Německu. Po likvidaci republiky a zřízení tzv. Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 nastává nový zlom, neboť
i zde se teď naplno zavádělo nacionálně-socialistické rasistické zákonodárství.

Nařízením Adolfa Hitlera byla Německá univerzita vyňata k 1. 9. 1939 z protektorátní správy a bezprostředně podřízena říšské jurisdikci. Zároveň byla přejmenována na Deutsche Karls-Universität Prag. Novým děkanem filozofické fakulty se stal umírněný nacionalista, prof. Ernst Schwarz. Nejmocnější osobu univerzity však představoval Konrad Bernhauer, profesor biochemie a hysterický šéf nacionálně-socialistického Svazu docentů. Ten byl v neustálých sporech s konzervativním rektorem Ernstem Ottem, který ve své funkci setrval do konce r. 1939. To už však byla „Německá Karlova Univerzita“ očištěna od všech „židovských elementů“ a začala se psát nejpotupnější kapitola jejích dějin, když se aktivně podílela na pseudovědeckém šílení německých nacionálních socialistů. Desítky profesorů, docentů i lektorů a další stovky absolventů byly „z rasových důvodů“ krutě pronásledovány. Tito lidé si zasluhují naši vzpomínku a úctu, zvláště proto, že většina z nich byla programově opomíjena i v dobách československého komunistického režimu.

Německá univerzita v Praze byla r. 1945 zrušena dekretem prezidenta republiky, a to se zpětnou platností k symbolickému datu 17. 11. 1939. Její existence byla postupně vymazána z kulturní paměti naší země, stal se z ní zapomenutý a opomíjený fenomén, známý spíše jen historikům. Společně s univerzitou byly z naší historické paměti vytěsněny i mnohé významné osobnosti. Patřili k nim zejména pro svůj židovský původ rasově perzekvovaní učenci, ať už zahynuli v pekle nacionálně-socialistických vyhlazovacích táborů nebo se zachránili odchodem do exilu v USA, Velké Británii či Palestině/Izraeli. Touto výstavou, kterou jsme příznačně nazvali „Vytěsněná elita“, bychom rádi některé z nich připomněli. Náš výběr nebyl systematický, krátké biogramy podávají jen základní informace. Přesto tímto způsobem chceme vzpomenout alespoň některé osobnosti, které výrazně obohatily (a ještě mohly obohatit) pražské univerzitní prostředí i českou a středoevropskou vědu. Naše Filozofická fakulta Univerzity Karlovy se tímto hlásí ke všem dobrým tradicím někdejší Filozofické fakulty Německé univerzity. Tato prezentace by nám měla být zároveň impulsem k přemýšlení o nesamozřejmých hodnotách svobody a demokracie, jež je třeba rozvíjet a bránit v každé době. (ph)

KÄTHE SPIEGEL (Praha 1898 – Lodž 1941)
historička a aktivistka za práva žen

Narodila se 19. 11. 1898 v Praze v německo-židovské rodině. Její otec, prof. Ludwig Spiegel (†1926), byl významným právním teoretikem a historikem, též rektorem Německé univerzity v Praze. Podporoval aktivistickou politiku německých občanských stran v Československu a udržoval osobní kontakty s prezidentem TGM i ministrem E. Benešem.

V letech 1906-1915 absolvovala jeho dcera Veřejné německé dívčí lyceum v Praze. V létě 1917 vykonala rozšířenou maturitu na pražském c. k. Německém státním reálném gymnáziu a zahájila studium historie na Filozofické fakultě německé Karlo-Ferdinandovy Univerzity. Vedle otce měl na ni velký vliv zejména její učitel prof. Samuel Steinherz. V závěru svého studia se stala zástupkyní předsedy liberálního spolku Lese- und Redehalle der Deutschen Studenten. Doktorskou práci „Die Prager Universitätsunion (1618-1654)“ obhájila r. 1921 a byla promována doktorkou filozofie. Svůj vědecký debut publikovala r. 1924 v Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen. Mladá vědkyně se zúčastnila vysokoškolských kurzů ve Vídni (1924) a Ženevě (1926) a v letech 1927-1929 pobývala jako stipendistka Rockefellerovy nadace v USA.

Výsledky amerického bádání zúročila v monografii „Kulturgeschichtliche Grundlagen der Amerikanischen Revolution“, která vyšla r. 1931 jako příloha renomovaného časopisu Historische Zeitschrift. Knihu r. 1932 předložila na Německé univerzitě v Praze jakožto habilitační práci. Přestože posudky byly pochvalné a komise vedená prof. Wilhelmem Wostrym se rovněž vyjádřila pozitivně, vedení Filozofické fakulty Německé univerzity odmítlo její docenturu schválit. Kromě nepřátelského postoje k emancipaci žen ve vědě se zde projevil i sílící antisemitismus.

R. 1933 se zapsala na Vídeňskou univerzitu a ve zdejších archivech studovala problematiku evropského míru v 17. století, například působení Wilhelma Egona z Fürstenbergu. V období 1933-1934 pracovala v Zemském archivu v Praze a zároveň složila s vynikajícím prospěchem tzv. děkanskou zkoušku z českého jazyka. Poté ještě absolvovala knihovnický kurz na české Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, od r. 1935 byla zaměstnána jako pomocná vědecká síla v Národní a univerzitní knihovně v Praze. R. 1936
předložila svůj druhý habilitační spis, ovšem komise, složená z nacionálně orientovaných profesorů (Josef Pfitzner, Gustav Pirchan), se opět postarala o její odmítnutí. Slibná akademická kariéra se tak před ní definitivně uzavřela.

Již dříve své aktivity směrovala do ženského hnutí, byla členkou pražského spolku Frauenfortschrift, r. 1935 se zúčastnila Mezinárodního ženského kongresu v Istanbulu. Po okupaci Československa byla z rasových důvodů šikanována a r. 1940 přišla o své knihovnické místo. Prostřednictvím American Association of University Women neúspěšně připravovala útěk do zámoří, konkrétně na Kubu. Dne 21. 10. 1941 byla jedním z prvních transportů odvlečena z Prahy do ghetta v Lodži, kde byla zavražděna. (ph)

SAMUEL STEINHERZ (Güssing 1857 – Terezín 1942)
profesor rakouských dějin a rektor Německé univerzity v Praze

Narodil se 16. 12. 1857 v rodině židovského obchodníka v Güssingu (Burgenland). Po maturitě začal studovat dějiny na univerzitě ve Štýrském Hradci a r. 1882 zde získal doktorát. Poté působil ve vídeňském Institutu pro výzkum rakouských dějin a r. 1895 se na Vídeňské univerzitě habilitoval. Mezitím ještě stačil ve Štýrském Hradci absolvovat studium práv. Steinherz se oženil se Sofií Kastel, s níž měl pět dětí. R. 1901 odešel i s rodinou do Prahy, kde získal místo mimořádného profesora pro pomocné vědy historické na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě. O sedm let později byl jmenován řádným profesorem.

Odborně se věnoval především ediční činnosti, paleografii a numismatice.V letech 1913-1914 zastával úřad děkana Filozofické fakulty; vedl rovněž historický seminář. Stal se řádným členem Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách. Po 1. světové válce se odborně soustředil na české středověké dějiny (přednášel o Karlu IV.) a dějiny Rakouska a Podunají v 16.-18. století. V akademickém r. 1922-1923 vykonával funkci rektora Německé univerzity v Praze. Úřadu rektora se tradičně ujímal služebně nejstarší řádný profesor, od dob Rakouska-Uherska však platilo nepsané pravidlo, podle něhož židovští učenci na tuto poctu vždy dobrovolně rezignovali. Steinherz však odmítl toto ponižující pravidlo akceptovat a na své funkci trval.

Antisemitská vlna nevole rozdmýchávaná především nacionalistickým sdružením Deutsche Studentenschaft vedla dokonce k vyhlášení studentské stávky, jež se rozšířila i na další německé vysoké školy a celé pohraničí. Na obranu Steinherze vystoupila část profesorského sboru i studentů z liberálního spolku Lese- und Redehalle der Deutschen Studenten. Steinherz nakonec svůj úřad uhájil až do konce funkčního období, a stal se tak prvním židovským rektorem na německojazyčné univerzitě. Patrně i v důsledku aféry se v druhé polovině dvacátých let začal zabývat židovskými dějinami na českém území. R. 1927 publikoval sborník „Die Juden in Prag“. Stal se také vůdčí osobností Společnosti pro dějiny židů v Československé republice, jejíž ročenky pravidelně vydával. Společnost se ve třicátých letech úspěšně rozvíjela, ránu jí zasadil až Mnichov. Její činnost byla oficiálně ukončena nařízením říšského protektora z 5. 5. 1940. Samuel Steinherz byl 6. 7. 1942 deportován do ghetta v Terezíně, kde také 16. 12. 1942 – o svých 85. narozeninách – zemřel. (dr)

SIEGFRIED REITER (Nový Rousínov 1863 – Osvětim 1943)
klasický filolog a děkan Filozofické fakulty Německé univerzity v Praze

Narodil se 12. 2. 1863 v Novém Rousínově na Moravě v německé židovské rodině. V letech 1872-1880 studoval v Brně a poté nastoupil na univerzitu ve Vídni, kde se u Theodora Gomperze, Wilhelma von Hartela a Karla Schenkla věnoval klasické filologii. R. 1885 promoval na základě disertace o metrice v dílech tragických řeckých básníků. Po absolvování univerzity podnikl studijní cestu do Itálie.

R. 1896 přišel do Prahy, kde získal místo gymnaziálního profesora na Vinohradech. Odborně se věnoval především helénistickým a raně křesťanským autorům. Pro významnou edici „Serta Harteliana“ připravil vydání neznámého Pelagiova listu, editoval také dva rukopisy textů Filóna Alexandrijského. R. 1901 se habilitoval na pražské Filozofické fakultě německé Karlo-Ferdinandovy univerzity. V r. 1911 byl jmenován mimořádným a konečně r. 1922 řádným profesorem klasické filologie.

V letech 1927-1928 zastával funkci děkana filozofické fakulty. Jako emeritní profesor učil řečtinu až do roku 1938. Vydával kritické textové edice, mimo jiné se podílel na edici spisů latinských církevních otců Corpus Scriptorum Ecclesiasticorum Latinorum (CSEL) a vydal rovněž objemnou korespondenci
filologů Friedricha Augusta Wolfa „Ein Leben in Briefen“ a Karla Otfrieda Müllera „Briefe aus einem Gelehrtenleben 1797-1840“. R. 1942 byl poslán do Terezína a ještě téhož roku na podzim byl odvezen transportem do Osvětimi.

Zde byl Siegfried Reiter během roku 1943 zavražděn. (dr)

MAXIMILIAN ADLER (České Budějovice 1884 – Osvětim 1944)
univerzitní profesor a klasický filolog

Narodil se 21. 9. 1884 v židovské rodině německého jazyka v Českých Budějovicích, kde též v letech 1894-1902 navštěvoval státní gymnázium. Od r. 1902 studoval klasickou filologii na Filozofické fakultě Vídeňské univerzity a r. 1906 zde byl promován doktorem filozofie. Na podzim 1907 se vydal na roční studijní cestu do Itálie a Řecka, k jejímuž financování získal rakouské vládní stipendium. Poté působil jako gymnaziální profesor v jihomoravském Mikulově (1908 -1922) a v Praze-Vinohradech (1922-1923), konečně pak na Německém dívčím reformním reálném gymnáziu v Praze (1923-1932).

Zároveň se intenzivně věnoval vědecké činnosti a publikoval hned několik monografií o Senekovi, Hérakleitovi, Plútarchovi a Filónovi. V letech 1903-1924 vydal společně s Hansem von Arnimem v nakladatelství Teubner v Lipsku čtyřsvazkové dílo „Stoicorum veterum fragmenta“, dodnes velmi ceněné. R. 1929 předložil svou knihu o Filónovi Alexandrijském na Filozofické fakultě Německé univerzity v Praze jako habilitační práci a r. 1930 se úspěšně habilitoval v oboru klasické filologie.

Už r. 1931 začal přednášet, o dva roky později se stal řádným zaměstnancem univerzity, od r. 1934 působil jako vedoucí latinského oddělení Semináře pro klasickou filologii. S platností od 1. 10. 1937 jej prezident republiky jmenoval mimořádným profesorem klasické filologie. Studium židovského myslitele Filóna nebylo pro Adlera samoúčelné, čerpal z něj inspiraci k propojení židovské myšlenkové tradice s ideály humanismu. Fascinoval jej rovněž socialismus, nikoliv však ten marxistický. Univerzitními studenty byl milován jako vynikající pedagog, jenž strhával svými skvělými přednáškami. U ostatních profesorů platil za vědeckou autoritu i dobrého společníka. Ve svých seminářích se zabýval řeckou i latinskou filologií, velký důraz kladl na výklad řeckých a římských básníků.

Na počátku r. 1939 musel na nátlak nacisticky orientovaných kolegů opustit Německou univerzitu. Po likvidaci Československa a zřízení Protektorátu, když byly židovské děti vyloučeny ze škol všech stupňů, právě Adler pro ně organizoval tajné „bytové semináře“, sháněl učitele, koordinoval výuku a organizoval zkoušky.

R. 1942 byl deportován do ghetta v Terezíně, kde se v rámci židovské samosprávy stal vedoucím referátu vzdělávání mládeže. S E. Utitzem se aktivně podílel na organizaci kulturního života, a to včetně divadla, koncertů, přednášek, jazykových kurzů i sportovních akcí. Ani ve stínu smrti neztrácel humor a sebekontrolu, jak vzpomínají pamětníci. Na podzim 1944, krátce po svých 60. narozeninách, byl zařazen do transportu směřujícího do Osvětimi, kde byl krátce nato zavražděn.

Adlerovy spisy o stoické filozofii a antické literatuře jsou dodnes reflektovány na univerzitách v Evropě i Americe. (ph)

OTTO STEIN (1893 Žatec – 1942 Lodž)
univerzitní profesor a indolog

Narodil se 21. 10. 1893 v Žatci v německo-židovské rodině. Na pražské německé univerzitě studoval dějiny, kulturu starověkého Řecka a především indologii u významného profesora Morize Winternitze. R. 1916 byl odveden na italskou frontu. Kvůli psychosomatickým potížím byl však o rok později uznán neschopným vojenské služby. Ještě r. 1918 úspěšně obhájil svoji disertační práci „Megasthenés und Kautilya“, v níž prokázal, že autorem sanskrtského spisu „Arthašástra“ nemohl být Megasthenés, řecký velvyslanec u dvora indického krále. I v dalších pracích Stein úspěšně spojoval indologii se studiem antického Řecka. Věnoval se rovněž indické epigrafice, významu čísel v indické kultuře, staroindickému urbanismu a stavbě pevností. V letech 1931-1932 podnikl díky podpoře československého ministerstva školství stipendijní cestu do Indie.
Zde pronesl řadu významných přednášek a stal se členem redakční rady časopisu Journal of Indian History, působil rovněž jako spoluvydavatel pařížské Bibliographie Bouddhique a pražských časopisů Archív Orientální a Indologica Pragensia. R. 1935 byl jmenován řádným profesorem na Filozofické fakultě Německé univerzity v Praze. Mnichovská dohoda a postupná tzv. arizace akademického prostředí dopadla i na Ottu Steina. Již v podzimním semestru 1938 nesměl přednášet a na počátku r. 1939 musel nuceně předat svůj seminář. Herbert N. Randal, knihovník India Office Library v Londýně a Steinův dobrý přítel, se pokusil dostat uznávaného indologa i s jeho ženou do Velké Británie, akce se však nezdařila. Stein sice ještě odeslal svůj majetek včetně rozsáhlé knihovny do Londýna a obdržel od Randala jízdenku na vlak i palubní vstupenku na loď přes kanál La Manche, britské velvyslanectví v Praze však odmítlo udělit Steinovi potřebné vízum.

Dne 21. 10. 1941 byl se svou manželkou odvezen transportem do ghetta v polské Lodži. Steinova choť zahynula v květnu následujícího roku, jeho vlastní osud zůstává neznámý. Otto Stein zemřel v lodžském ghettu někdy v průběhu roku 1942. (dr)

FRITZ PAUDLER (Libouchec 1882 – Praha 1945?)
etnolog a antropolog

Narodil se 3. 7. 1882 v Königswaldu (dnešním Libouchci) u Děčína. V letech 1894-1897 absolvoval gymnaziální studia v biskupském chlapeckém semináři v Krupce. Maturitu úspěšně složil na státním reálném a vyšším gymnáziu v Teplicích. Paudler začal studovat práva, po roce však přešel na Filozofickou fakultu německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Na univerzitách v Berlíně, Vídni a Praze navštěvoval přednášky z románské filologie a germanistiky, z cizích jazyků, indologie, etnologie a antropologie. R. 1908 promoval na německé univerzitě v Praze; jeho etnografická disertace „Zur Ethnographie der Genussgiftsitten mit seinem Anhang: Prolegomena zu einer Urgeschichte und Entwicklungsgeschichte der Genussgiftsitten“ byla velmi dobře přijata. Dále se věnoval především antropologicko-prehistorickému výzkumu evropských národů.

Po přestěhování do Vídně pracoval na tamním antropologickém ústavu pod profesorem Pöchem, s nímž se mimo jiné během 1. světové války podílel na výzkumech v táborech válečných zajatců. Po skončení války se vrátil do severních Čech, kde působil jako ředitel teplického muzea; staral se zde především o prehistorické sbírky. Jeho vědecká činnost se pohybovala na pomezí mezi antropologií, kulturologií, prehistorií a lingvistikou, nejvíc jej ale zajímal výzkum ras evropsko-severoafrických národů. Ve vídeňském časopise Anthropos zveřejnil obsáhlou studii „Cro-Magnon-Studien“, která byla později přijata jako habilitační práce.

Paudler soudil, že kromaňonci dodnes přežívají ve dvou formách; tmavší a menší se vyskytuje v severní Africe a jižní Evropě (především na Pyrenejském poloostrově) a naopak světlejší a větší ve střední a severní Evropě (nejvýznamněji ve Švédsku). Vycházel přitom nejen z rasových ukazatelů, ale i z řeči a kulturně historických projevů Evropanů. Svoji teorii dále rozpracoval v publikaci „Die hellfarbigen Rassen und ihre Sprachstämme, Kulturen und Urheimaten“, vydané v Heidelbergu r. 1924. Paudler mimo jiné předložil hypotézu, podle níž germánský ideál krásy vychází spíš z kromaňonského než z nordického typu. R. 1929 byl jmenován mimořádným a r. 1936 řádným profesorem na Filozofické fakultě Německé univerzity v Praze. Během tzv. 2. československé republiky (1938-1939) se výrazně zasazoval za své studenty, jimž nebyla z rasových důvodů umožněna obhajoba disertační práce. Krátce na to byl však i on donucen univerzitní prostředí opustit. O dalších osudech Fritze Paudlera není nic bližšího známo. Jako „židovský míšenec“ s židovskou manželkou se konce války patrně nedožil. Někdy se bez udání pramene uvádí, že zemřel roku 1945 v Praze. (dr)

ARTHUR STEIN (Vídeň 1871 – Praha 1950)
profesor římských a řeckých dějin

Narodil se 10. 6. 1871 ve Vídni, v německé židovské rodině. Zde absolvoval gymnázium a v letech 1892-1897 studoval na vídeňské univerzitě dějiny, geografii, klasickou a německou filologii. R. 1898 úspěšně obhájil disertaci o pramenech k šesti prvním Tacitovým knihám. Ve stejném roce jej Balkánská komise Vídeňské Akademie věd vyslala do Bulharska, kde se podílel na přípravě vydávání „Schriften der Balkan-Kommission“. V letech 1899-1900 podnikl stipendijní cestu do Itálie, Řecka a Malé Asie. Od r. 1903 působil v Praze, kde získal trvalé místo na první německé reálce na Novém Městě.

R. 1914 obhájil habilitační práci o dějinách Egypta v římském období, nazvanou „Untersuchungen zur Geschichte und Verwaltung Ägyptens unter römischer Herrschaft“ a r. 1915 byl jmenován soukromým docentem řeckých a římských dějin na německé Karlo-Ferdinandovy univerzitě v Praze. Oblast jeho zájmu zahrnovala též epigrafiku, vydal několik článků o správě a úřadech římské říše a zajímal se rovněž o protokoly římského senátu. Úspěšnou akademickou kariéru završil v letech 1928-1929 (znovu krátce i r. 1930), kdy působil jako děkan Filozofické fakulty Německé univerzity.

Během třicátých let se věnoval především prosopografii. Jeho největším dílem se stala čtyřdílná latinsky psaná prosopografie římské říše „Prosopographia Imperii Romani“, kterou připravoval společně se svým vídeňským kolegou Edmundem Groagem. Pro svůj židovský původ nemohl ani on po Mnichovu na pražské Německé univerzitě přednášet. Děkan Swoboda jej poslal na trvalý odpočinek s odůvodněním, že Stein už překročil věkovou hranici 65 let. Dne 6. 7. 1942 byl Arthur Stein deportován do Terezína, kde se v květnu 1945 dočkal osvobození.

Po návratu do Prahy pokračoval ve svých epigrafických a prosopografických studiích. Arthur Stein zemřel v Praze 15. 11. 1950. (dr)

OSKAR KRAUS (Praha 1872 – Oxford 1942)
filozof, právník a univerzitní profesor

Narodil se 24. 7. 1872 v Praze v židovské lékařské rodině, v letech 1882-1890 navštěvoval německé státní gymnázium Na Příkopech. Poté v letech 1890-1894 studoval na přání rodičů práva a z vlastního rozhodnutí ještě filozofii na Filozofické fakultě německé Karlo-Ferdinandovy univerzity, konkrétně u Friedricha Jodla a Antona Martyho, který ho uvedl do filozofického myšlení Franze Brentana.

Kromě toho se věnoval též studiu psychologie, etice, estetice, logice, metafyzice a dějinám filozofie. R. 1895 byl promován doktorem práv a v letech 1897-1911 pracoval na finanční prokuratuře v Praze. Mezitím konvertoval k protestantismu a r. 1899 se oženil s Berthou Chitz. Nepřestal však vědecky pracovat a r. 1901 se na německé univerzitě habilitoval v oboru filozofie spisem „Zur Theorie des Wertes“.

V následujícím roce obdržel venia docendi a r. 1909 byl jmenován mimořádným profesorem. Od r. 1911 pravidelně přednášel, zejména dějiny filozofie, r. 1916 se stal řádným profesorem Filozofické fakulty německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze jako nástupce Antona Martyho. Během 1. světové války se věnoval etickým problémům války a otázkám mezinárodního práva. Rozvinul vlastní „teorii hodnot“ a z této pozice kritizoval marxistické filozofické a ekonomické představy. Proslulou se stala i jeho kritika Einsteinovy teorie relativity, kterou prohlásil za „kumulaci absurdit“ a „matematickou fikci“.

V r. 1920 získal stipendium na studijní cestu do Curychu, aby zde uspořádal pozůstalost Franze Brentana, podobnou podporu k pobytu ve Švýcarsku získal znovu r. 1938. Poté, co byla r. 1921 udělena A. Einsteinovi Nobelova cena, propůjčila mu Německá univerzita v Praze čestný doktorát, přičemž jeho promotorem byl paradoxně právě Kraus. R. 1932 založil v Praze s podporou TGM Brentanovu společnost, působil jako ředitel Brentanova archivu, který se mu ještě před emigrací podařilo přemístit do Manchestru. Od r. 1935 byl členem Pražského filozofického kroužku, v němž se angažovali J. B. Kozák, E. Utitz, L. Rieger nebo J. Patočka. Kraus patřil k nejagilnějším organizátorům česko-německého vědeckého života v Československu, které propojoval s intelektuálními kruhy v západní Evropě. Koncem r. 1938 byl na vlastní žádost penzionován.

Po obsazení Československa v březnu 1939 byl šest týdnů internován v koncentračním táboře – útěchu tehdy hledal v mysticismu, začal se zajímat o teologii. Po svém propuštění uprchl do Velké Británie, kde r. 1941 přednášel na univerzitě ve skotském Edinburghu o přirozené teologii v rámci tzv. Gifford Lectures. Poté Oskar Kraus přesídlil do Cambridge, působil však i v Oxfordu. Zde také tento znalec brentanovské filozofie zemřel 26. 9. 1942 na rakovinu. (ph)

DAVID HERZOG (Trnava 1869 – Oxford 1946)
filolog a rabín

David Herzog se narodil 7. 11. 1869 v Trnavě v tehdejších Uhrách jako nejstarší z osmi dětí textilního obchodníka Leopolda Herzoga. Zde také navštěvoval základní školu a později studoval na biskupském gymnáziu. V říjnu 1889 se zapsal jako řádný posluchač rabínského semináře v Berlíně, který navštěvoval až do srpna 1897. Během pobytu v německé metropoli navštěvoval rovněž přednášky o semitské filologii na Berlínské univerzitě. Doktorem filozofie byl promován v roce 1894; krátce studoval i v Paříži.

Ve svých prvních pracích se věnoval především arabským myslitelům 12. století. Upozornil na sebe publikací „Die Abhandlung des Abu Bekr Ibn al-Saig Vom Verhalten des Einsiedlers“, jež vyšla v Berlíně r. 1896. Po ukončení teologických studií se Herzog vrátil zpět do tehdejší rakousko-uherské monarchie a čtyři roky působil jako duchovní v Uherském Ostrohu na Moravě. V letech 1899-1900 zároveň absolvoval další dva semestry semitské filologie na Vídeňské univerzitě. V září 1900 se přesunul do Prahy, kde plnil poslání rabína na pražském Smíchově. O rok později se na pražské německé univerzitě habilitoval pro obor semitské filologie.

Herzog přednášel o koránu i arabské, hebrejské a syrské gramatice. V Praze se narodili také oba jeho synové. V r. 1909 si jej náboženská obec ve Štýrsku, Korutanech a Kraňsku vybrala z celkem 80 kandidátů za zemského rabína. Přešel na Filozofickou fakultu univerzity ve Štýrském Hradci, kde vedle svých duchovních povinností přednášel semitskou filologii a r. 1926 získal titul profesora. Mezi jeho významné práce z tohoto období patří dvoudílná studie „Josef Bonfils und sein Sophnath Paaneach“. Vedle židovské a arabské středověké literatury se výrazně zajímal také o historii židů v Rakousku, především ve Štýrsku. Práci „Urkunden und Regesten zur Geschichte der Juden in der Steiermark“ vydanou r. 1935 založil především na detailní znalosti archivních materiálů a nápisů na náhrobcích. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 byl fyzicky napaden, nacionální socialisté mu vyrabovali dům a Herzog strávil čtrnáct dní ve vazbě.

Následovala série dalších fyzických útoků, která vyvrcholila pogromem během tzv. Křišťálové noci. Již v srpnu bylo Herzogovi gestapem sděleno, že má do konce listopadu opustit zemi. Po tomto nátlaku se spolu se svojí ženou Annou rozhodl odejít do Velké Británie. Zde žil nejprve v Londýně, pak pokračoval vevědecké práci v Oxfordu. David Herzog zemřel 6. 3. 1946 v Oxfordu. (dr)

JOSEF KÖRNER (Rohatec 1888 – Praha 1950)
germanista a literární vědec

Narodil se 15. 4. 1888 na statku v Rohatci nedaleko Hodonína. Navštěvoval německé státní gymnázium v Uherském Hradišti a poté odešel na studia do Vídně, kde r. 1910 získal doktorát za disertaci „Nibelungen-Hypothesen der Romantiker“. V r. 1912 složil učitelskou zkoušku pro obor němčina a francouzština a od podzimu téhož roku působil jako učitel na pražském reálném gymnáziu.
Po vypuknutí 1. světové války narukoval v lednu 1915 do armády a v létě byl odeslán na frontu. Po těžkém onemocnění, kterým prošel na počátku r. 1916, byl uznán nezpůsobilým služby v poli, byl proto převelen do válečného archivu ve Vídni, kde vykonával kancelářskou práci. Koncem r. 1918 se vrátil do Prahy, kde pokračoval ve výuce a psaní odborných i publicistických článků.

R. 1924 předložil svoji v Berlíně vydanou knihu „Romantiker und Klassiker. Die Brüder Schlegel in ihren Beziehungen zu Schiller und Goethe“ jako habilitační práci na pražské Filozofické fakultě Německé univerzity. Komise ocenila především jeho schopnost nalézat nové archivní prameny, kritizovala však nejistotu při jejich kritickém zpracování a práci pro habilitaci nedoporučila.

Nesmírně plodný Körner vydal řadu dalších knih zaměřených především na raný romantismus, mezi něž patří „A. W. Schlegel und der Katholizismus“, „Friedrich Schlegels Berufskämpfe“ či „Die Botschaft der deutschen Romantik an Europa“. Vydal rovněž třísvazkovou sbírku korespondence A. W. Schlegela z let 1804-1812. R. 1929 se pokusil habilitovat znovu prací „Recht und Pflicht. Eine Studie über Kleists Michael Kohlhaas und Prinz Friedrich von Homburg“. Komise vedená známým antisemitou Herbertem Cysarzem však Körnera při ústní části habilitace opět odmítla. Proti tomu se však dopisem z 18. 4. 1929 otevřeně postavili někteří členové komise (Slotty, Paudler, Rolin, Ehrenberg, Reiter, Kraus). Podle nich měl habilitant odpovídající znalosti a proto navrhli zkoušku opakovat. Díky tomu se mohl konečně r. 1930 úspěšně habilitovat. V r. 1939 byl však svého místa z rasových důvodů zbaven.

Díky oddané podpoře své „árijské“ ženy se mu dlouho dařilo vyhýbat se nejtvrdší perzekuci; transport do Terezína musel podstoupit až v r. 1944. V terezínském ghettu se dožil osvobození. Po válce mu byla přiznána penze od československé vlády. Upozornil na sebe ještě vydáním bibliografie německého písemnictví „Bibliographisches Handbuch des deutschen Schrifttums“. Josef Körner zemřel 9. 5. 1950 v Praze. (dr)

EMIL UTITZ (Praha 1883 – Jena 1956)
profesor filozofie, estetik a psycholog

Narodil se v Praze 27. 5. 1883 v německo-židovské rodině. Po maturitě na staroměstském německém gymnáziu začal studovat filozofii v Praze a v Mnichově. Na pražské německé univerzitě promoval r. 1906, rigorózní práci obhájil s vyznamenáním. S akademickou kariérou pokračoval v Německu, zůstal ale v trvalém kontaktu jak s Prahou, tak se svojí domovskou univerzitou. Na univerzitě v Halle na sebe mladý filozof upozornil prací k problematice estetiky v době osvícenství „Wilhelm Heinse und die Ästhetik zur Zeit der deutchen Aufklärung“.

Utitzův široký odborný záběr zahrnoval nejen studium filozofie, ale rovněž dějiny umění a archeologii; v Mnichově a Lipsku navštěvoval přednášky psychologie, psychiatrie a především estetiky. Estetiku vnímal jako specifický filozofický obor, v habilitační práci se zabýval tzv. funkčními radostmi, tedy radostí z estetických i jiných zážitků a prožitků. Profesuru získal během 1. světové války a r. 1925 byl jmenován řádným profesorem na univerzitě v Halle. Zde vedl filozofický seminář a stal se jedním z nejoblíbenějších a nejuznávanějších pedagogů. Samostatnou kapitolu pak tvoří vydávání časopisu Jahrbuch der Charakterologie, v němž se mu podařilo ustavit charakterologii jako zvláštní a svébytnou oblast vědy. V návaznosti na tento časopis vydal v r. 1925 patrně svoje nejznámější dílo „Charakterologie“.

Po vzestupu nacismu v Německu se rozhodl k návratu do Prahy, kde získal pozici řádného profesora filozofie, psychologie a estetiky na Filozofické fakultě Německé univerzity. Byl členem Německé společnosti věd a umění v Praze a spolupracoval s Pražským lingvistickým kroužkem. V době mnichovské krize vycestoval na náklady čs. vlády na badatelskou cestu do Jugoslávie. Po návratu do vlasti však rychle pochopil, že jeho mateřská univerzita, na níž převzali vládu stoupenci nacionálního socialismu, jej již zpět nepřijme. R. 1942 byl i se svou ženou odvezen transportem do Terezína, v němž se na rozdíl od mnoha svých souputníků dočkal konce války. Ani v ghettu neupadl do letargie.

Vedl zde terezínskou ústřední knihovnu, jež se stala symbolem duchovního odporu. „Tisíce nemocných a přestárlých, kteří nemohli vycházet ze svých bídných ubikací, zvláště toužily po poutavé a povzbuzující četbě. Konečně bylo také žádoucí zásobovat odbornou literaturou lékaře, techniky a zemědělce …“, vzpomínal Utitz po válce. Před zničením se mu podařilo zachránit na 100 000 knih. Rovněž se významně podílel na všestranném rozvoji kulturního života v ghettu. Své zkušenosti ze života v Terezíně využil při sepsání studie „Psychologie života v terezínském koncentračním táboře“, jež se zabývala vlivem radikální změny prostředí na psychiku, charakter a chování člověka. Emil Utitz zemřel na přednáškovém turné v Jeně 2. 11. 1956. (dr)

GEORGE STEFANSKY (Praha 1897 – New York 1957)
literární vědec a sociolog

Narodil se 8. 11. 1897 v Praze jako Georg Stefansky v česko-německé židovské rodině, jeho otec byl obchodník. Po maturitě na pražském Německém gymnáziu ve Štěpánské ul. studoval od r. 1917 na německé univerzitě v Praze nejprve přírodní vědy, od r. 1919 pak filozofii a filologii, a to na její filozofické fakultě. R. 1922 byl promován doktorem filozofie, od r. 1926 působil jako spoluvydavatel prestižního literárně-historického časopisu Euphorion. R. 1927 se na Německé univerzitě v Praze habilitoval v oboru novější německá literatura, krátce zde přednášel, ovšem již r. 1928 přesídlil do Berlína, kde se stal vrchním asistentem. Od r. 1929 působil jako privátní docent na univerzitě v Münsteru.

Do Československa, jehož byl státním občanem, se však pravidelně vracel a v září 1931 se v Praze oženil s Češkou Dorou Pickovou. Poté, co se nacionální socialisté chopili v Německu moci, byl 7. 9. 1933 z tzv. rasových důvodů vyhozen z univerzity. Marně se snažil o získání nového místa ve Velké Británii, neúspěšný byl i na pražské Německé univerzitě, jejíž profesoři stále více inklinovali k antisemitismu. V Německu ztratil šanci publikovat, jím připravená edice Schellingovy korespondence se „ztratila“. Na přelomu let 1938/1939 přednášel jako hostující profesor na univerzitě ve švýcarské Ženevě a odtud i s manželkou emigroval do USA. Mezitím mu byl v Münsteru zkonfiskován byt i s knihovnou.

Georg (George) Stefansky vyučoval němčinu na City College of New York a zároveň ještě vystudoval sociologii, kterou pak od r. 1945 přednášel na New York University. To už byl dva roky šťastným otcem neboť se mu v r. 1943 narodila dcera Kaye. Od svého příchodu do USA informoval veřejnost o antisemitském běsnění v Evropě a angažoval se v různých židovských organizacích: v letech 1943-1953 byl spolupracovníkem dárcovské organizace United Palestine Appeal/United Israel Apeal, podporující židovskou imigraci do Palestiny, později byl aktivní v American Financial and Development Corporation for Israel.

George Stefansky publikoval několik literárně-vědních a sociologických monografií v němčině a angličtině. K nejvýznamnějším patří „Die Macht des historischen Subjektivismus“ (Vídeň 1924), „Die Kritik des religiösen Glaubens im deutschen Geistesleben des 18. Jahrhunderts“ (Stuttgart 1929) a „Problems in the administration of Foreign Post-War Relief with special emphasis on the question of personnel“ (New York 1944). R. 1957 jej univerzita v Münsteru formálně rehabilitovala a přiznala mu titul mimořádného profesora. O tom se však již nedozvěděl, neboť 23. 12. 1957 v New Yorku zemřel. (ph)

LUDWIG COHN (Vratislav 1877 – Rotterdam 1962)
filozof a specialista na pedagogiku nevidomých

Narodil se 22. 2. 1877 ve slezské Vratislavi, v tehdejší předměstské obci Lesna (něm. Marklissa). R. 1884 jako sedmiletý oslepl, navštěvoval základní školu pro nevidomé a poté studoval na gymnáziu ve Vratislavi. Univerzitní studium absolvoval v Berlíně a Vratislavi, kde r. 1903 získal doktorát z filozofie. Mezitím se r. 1902 oženil s Rosou Hartstein, s níž měl svého jediného syna, Rudolfa. Již o rok později se rozvedl a r. 1910 uzavřel své druhé manželství s Hedwigou Riesenfeld.

Od r. 1904 pravidelně publikoval k problematice péče o nevidomé, r. 1912 spoluzakládal Říšskoněmecký svaz nevidomých. Ve Vratislavi tehdy proslul jako specialista na vzdělávání nevidomých, úspěch měl i jako jejich konzultant při hledání zaměstnání. Během 1. světové války sloužil v německé armádě, s velkým nasazením pečoval o vojáky, kteří oslepli v důsledku válečných zranění. Po válce studoval ještě ekonomii a práva v Berlíně a Vratislavi a zde byl r. 1922 promován doktorem práv. Přednášel na univerzitách ve Vratislavi, Vídni, Budapešti, Lausanne, Ženevě, Štrasburku a Curychu. R. 1933 uprchl před nacionálními socialisty do Prahy, kde pak až do r. 1938 působil na Filozofické fakultě Německé univerzity. Jako lektor zde intenzivně přednášel o problematice nevidomých, patrně pracoval i jako knihovník na některé z kateder, zabýval se psychologií.

R. 1938 vyšla v Ostravě jeho kniha „Der Weg ins Leben. Blinden und Blindenfreunden ein Führer und Ratgeber“, unikátní příručka pro nevidomé a jejich pomocníky. R. 1940 prchal se svou ženou Hedwigou znovu, tentokrát z Prahy do nizozemského Amsterdamu. Německé rasové zákony jej však dostihly i v okupovaném Nizozemsku. Manželé byli internováni v táboře Westerbrook a r. 1943 odesláni transportem do koncentračního tábora Bergen-Belsen v Dolním Sasku. Nakonec se ocitli v Terezíně. Zdejším ghettem prošly více než tři tisíce nevidomých z celé Evropy, z nichž většina zahynula v německých vyhlazovacích táborech na Východě. I v těchto hrůzných podmínkách se Cohn snažil organizovat základní péči o nevidomé. Jeho žena Hedwiga r. 1944 v Terezíně zahynula, on sám se zachránil.

Po válce definitivně opustil neklidnou střední Evropu a usadil se v nizozemském Rotterdamu, kde se r. 1949 potřetí oženil, a to s Helenou Blog. R. 1951 pracoval na nizozemském ministerstvu obrany jako specialista pro rehabilitaci veteránů se zrakovým poraněním. Nějaký čas pobýval v Izraeli ve městě Netanya a založil zde Centrální knihovnu pro nevidomé. Své zážitky z terezínského ghetta, nazvané „Das Blindenghetto in Theresienstadt“, nadiktoval a publikoval r. 1952, později vyšla v Rotterdamu i jeho autobiografie „Ein Weg zum Glück“ (1957). Ludwig Cohn strávil poslední roky svého života v Nizozemsku, zemřel 22. 4. 1962 v Rotterdamu. (ph)

FRIEDRICH SLOTTY (Brzeg 1881 – Jena 1963)
filolog a indogermanista

Narodil 19. 10. 1881 v Brzegu v dnešním polském Slezsku v německé židovské rodině. Studoval na univerzitách v Greifswaldu, Vratislavi a Jeně, kde navštěvoval přednášky z klasické archeologie, starověkých dějin a sanskrtu. R. 1905 obhájil latinsky napsanou disertaci „De numeri pluralis usu Catulliano“ na téma užití poetických plurálů u Catulla. Habilitoval se o devět let později prací „Der Gebrauch des Konjunktivs und Optativs in den griechischen Dialekten. Der Hauptsatz“. Navazující studii o tzv. plurálu skromnosti nemohl již v Německu kvůli nepříznivým podmínkám vydat.

Pro studenty neocenitelnou pomůckou se stala jeho kniha cvičení z vulgární latiny „Vulgärlateinisches Übungsbuch“, jež se dočkala mnoha opakovaných vydání. Slotty se aktivně zajímal o politiku, v Jeně působil jako člen předsednictva Deutche Demokratische Partei. V r. 1925 přešel do Prahy, kde na Filozofické fakultě Německé univerzity získal místo mimořádného profesora srovnávací jazykovědy. Slavnými se staly především jeho přednášky o etruskologii, vyučoval ovšem i srovnávací syntax či latinské hláskosloví.

V Praze byl častým hostem Pražského lingvistického kroužku. R. 1928 byl jmenován řádným profesorem. Během třicátých let publikoval několik prací o strukturální syntaxi. R. 1931 zažádal o propůjčení československého tátního občanství pro sebe i svoji rodinu. Jako jeden z mála profesorů otevřeně vystupoval proti nacionálnímu socialismu, dokonce ještě po obsazení pohraničních území nacistickým Německem na podzim 1938 vystoupil v rozhlase s projevem proti Hitlerovi. Stejně jako mnozí další kolegové, nemohl Slotty po Mnichovu na Německé univerzitě dále působit. Nacionálnímu socialismu nakloněný děkan Swoboda mu na konci ledna 1939 oznámil, že jeho další výuka na fakultě je neúnosná. V r. 1940 zbavili Slottyho titulu profesora, nedostal proto žádnou penzi. Otec čtyř dětí žil s rodinou po dobu války v těžké chudobě, jeho rodina byla z rasových důvodů perzekvována.

Po porážce nacistického Německa získal své místo zpátky a byl čs. vládou finančně odškodněn. Přesto však r. 1953 přijal povolání na svou někdejší domácí univerzitu v Jeně, na katedru indogermánských jazyků. Na této univerzitě pak přednášel dalších deset let. Odborně se ještě vrátil ke studiu starověkého etnika Etrusků v publikaci „Beiträge zur Etruskologie“. Friedrich Slotty zemřel krátce před Vánoci 23. 12. 1963 v Jeně. (dr)

PAUL NETTL (Vrchlabí 1889 – Bloomington 1972)
muzikolog a rozhlasový ředitel

Narodil se 10. 1. 1889 v krkonošském Vrchlabí. Studoval v Liberci a následně na nejmenším českém gymnáziu v Hostinném. Jak později vzpomínal, musel se po hudební stránce vzdělávat nejprve sám, neboť v Hostinném nebyl žádný učitel hudby. Na přání svých rodičů vystudoval práva v Praze, zároveň však začal studovat hudební teorii mimo jiné u českého skladatele Vítězslava Nováka.

R. 1915 promoval jako doktor filozofie a ještě téhož roku jej povolali do vojenské služby. Mezi lety 1916-1918 pak působil jako důstojník v záloze. Po válce získal Nettl status soukromého docenta dějin hudby. Odborně se věnoval především barokní a klasicistní hudbě. Habilitoval se prací o vídeňských tanečních kompozicích druhé poloviny 17. století. Mezi jeho raná díla náleží „Musikbarock in Böhmen und Mähren“ a „Alte jüdische Spielleute und Musiker“. Od dvacátých let působil Paul Nettl jako pedagog na Filozofické fakultě Německé univerzity v Praze. Vyučoval zde západoevropskou hudbu, ale rovněž hudební teorii antiky a byzantsko-arabských kultur. Během třicátých let se odborně věnoval především Mozartově tvorbě. Z té doby pochází jeho patrně nejznámější kniha „Zednářská hudba a Mozart“, která byla přeložena do několika světových jazyků.

Nettl poukazoval mimo jiné na význam zednářství v některých Mozartových dílech, například v Kouzelné flétně. Zdůrazňoval také specifický vztah Mozarta k Čechám. Mezi lety 1933-1939 působil rovněž jako ředitel německého vysílání Radia Prag. Přestože se Paul Nettl hlásil k německé národnosti a evangelickému vyznání, musel v roce 1939 kvůli svému židovskému původu z Československa uprchnout. Se svou ženou, koncertní pianistkou Gertrudou Hutter-Nettl, a synem Brunem odešel do USA, kde od r. 1946 působil na univerzitě v Indianě.

Během padesátých let připravoval mimo jiné texty pro rozhlasový pořad Voice of America, jako hudební kritik psal do New York Times a dalších předních amerických periodik. Za své celoživotní dílo o W. A. Mozartovi se v Salcburku dočkal odměny v podobě vyznamenání Mozartovou pamětní medailí. Své poslední odborné práce věnoval dílu Georga Friedricha Händela a Ludwiga van Beethovena. Paul Nettl zemřel 8. 1. 1972 v Bloomingtonu. (dr)

VICTOR EHRENBERG (Hamburg-Altona 1891 – Londýn 1976)
profesor starověkých dějin

Narodil se 22. 11. 1891 v Altoně, na předměstí Hamburku. Pocházel z německožidovské učitelské rodiny, dva jeho strýcové byli řádnými univerzitními profesory. Ehrenberg navštěvoval gymnázium v Kasselu, poté tři semestry studoval architekturu na Technical School v Londýně a na univerzitě ve Stuttgartu. Na podzim 1912 se však rozhodl k odchodu na univerzitu v Göttingen, kde se zapsal ke studiu dějin a klasické filologie. R. 1914 narukoval a celou válku – s výjimkou léčby zranění 1917/1918 – strávil na frontě. Po 1. světové válce se vrátil ke studiu dějin na univerzitě v Tübingen, kde r. 1920 obhájil disertaci „Die Rechtsidee im frühen Griechentum“. O dva roky později se ve Frankfurtu habilitoval pro obor starověkých dějin prací „Das Los in der Antike“. Od r. 1922 také ve Frankfurtu pravidelně přednášel jako soukromý docent.

Ve studii o vývoji právního myšlení „Untersuchungen zur Geschichte der werdenden Polis“ popsal postupný vzestup racionality v řeckých polis vedoucí ke vzniku rozhodčích soudů. V knize „Neugründer des Staates“ se věnoval dějinám Sparty a Athén. R. 1928 přešel na Filozofickou fakultu Německé univerzity v Praze, kde získal místo po zemřelém prof. Heinrichu Swobodovi. Komise ocenila především jeho přehled ve filozofii a schopnost tvořivě a originálně se zamýšlet nad problematikou starověkých dějin.

V únoru 1939 – krátce před příchodem německých vojsk do Prahy – odešel Ehrenberg i s rodinou do Velké Británie, kde během války zastával různé profesorské pozice, například na univerzitě v Newcastlu. Po válce se navzdory nabídce z Mnichovské univerzity odmítl vrátit do Německa a r. 1946 přijal profesuru na University of London. Mezi jeho pozdní významná díla, věnovaná především řeckým sociálním dějinám, patří „Aristophanes und das Volk von Athen.

Eine Soziologie der altattischen Komödie“ a anglicky vydaná kniha „From Solon to Socrates. Greek History and Civilization during the Sixth and Fifth Centuries B. C.“ Také oba jeho synové uspěli na poli vědy. Historik Geoffrey Elton se stal odborníkem na Tudorovce, Lewis Elton uznávaným fyzikem a pedagogem. Vnuk Ben Elton je populárním britským komikem. Victor Ehrenberg zemřel v Londýně 25. 1. 1976. (dr)

KARL W. DEUTSCH (Praha 1912 – Cambridge/USA 1992)
univerzitní profesor, sociolog a politolog

Narodil se 21. 7. 1912 v Praze v židovské rodině německého jazyka. Jeho otec Moritz, významný pražský optik, se angažoval v sociálně-demokratické straně, stejně i jeho matka, Maria L. Scharf Deutsch, která byla první poslankyní čs. parlamentu. Deutsch maturoval r. 1931 na německém reálném gymnáziu v Praze, studium práv na Německé univerzitě dokončil r. 1934.

Byl aktivní v sociální demokracii a stavěl se proti nacionálně orientovaným kruhům, neúspěšně usiloval o angažmá na Filozofické fakultě Německé univerzity. R. 1936 se oženil s Ruth Slonitz a společně pak dvě léta pobývali ve Velké Británii. Mimo jiné se tu věnoval studiu optiky a matematiky. Po svém návratu do Československa se hned r. 1938 zapojil do protinacistických aktivit. Zároveň získal na české Univerzitě Karlově titul doktora práv a na tamější filozofické fakultě doktorát z filozofie v oboru politických věd.

Po tzv. Mnichovské dohodě emigroval se svou ženou do USA. Pokračoval ve studiu na Harvard University, kde r. 1951 získal druhý doktorát z politických věd. Jeho disertační práce „Nationalism and Social Communication“ byla oceněna tzv. Harvard’s Sumner Prize. Během 2. světové války se angažoval ve prospěch obnovy svobodného Československa a pracoval pro Office of Strategic Services, předchůdkyni CIA. Byl členem mezinárodního sekretariátu tzv. Sanfranciské konference, připravující založení OSN. Deutsch přednášel na řadě amerických univerzit.

V letech 1943-1956 na prestižním Massachusetts Institute of Technology (Cambridge, USA), od r. 1952 jako profesor historie a politických věd, pak až do r. 1967 na Yale University. Odtud se opět přesunul na Harvard, kde jako řádný profesor politologie působil až do r. 1982. Brzy se stal nepřehlédnutelnou osobností americké vědecké a intelektuální komunity. Podílel se na mnoha výzkumných projektech, např. v letech 1953-1954 na Princenton University, přičemž výsledkem jeho bádání byla proslulá kniha „Political Community and the North Atlantic Area“. V letech 1956-1957 pracoval v Center for Advanced Study in the Behavioral Sciences (Palo Alto, California), kde vznikl základ pro jeho knihu „The Nerves of Government“.

Stále se však zajímal o svou rodnou Evropu a jako hostující profesor navštívil např. Heidelberg, Oxford, Frankfurt, Ženevu, Mannheim, Paříž, Curych. Byl prezidentem New England Political Science a American Political Science Association a čestným doktorem několika amerických a evropských univerzit. K jeho dosud velmi vlivným knihám patří „The Analysis of International Relations“ (1968) a „Politics and Government“ (1970). K. W. Deutsch se věnoval též problematice nacionalismu a obecně otázkám lidských práv. Zemřel 1. 11. 1992 v americkém Cambridge. (ph)

DAVID FLUSSER (Vídeň 1917 – Jeruzalém 2000)
univerzitní profesor, judaista a historik raného křesťanství

Narodil se 15. 9. 1917 ve Vídni v ortodoxní židovské rodině, vyrůstal však ve středočeské katolické Příbrami, kam se jeho rodiče přestěhovali kvůli poválečné bídě v Rakousku. Po ukončení gymnaziálních studií byl r. 1932 přijat na Filozofickou fakultu Německé univerzity v Praze, kde studoval asi do r. 1937.

Osudovým okamžikem se pro něj stalo setkání s českým evangelickým farářem Josefem Perlem, který v něm podnítil zájem o křesťanství a jeho židovské kořeny. Ač přesvědčený vyznavač židovského náboženství a sionista, pohybující se v německé i české kultuře, začal studovat dějiny křesťanství i Ježíšovu osobnost a učení. Po okupaci Československa emigroval r. 1939 do Palestiny, tehdy britského mandátního území. Jeho bratranec Vilém Flusser (†1991), později významný filozof, odešel ve stejné době přes Anglii do Brazílie.

O činnosti Davida Flussera během války a po vzniku Státu Izrael nic nevíme. Svá doktorská studia zakončil na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě teprve r. 1957, kde pak mnoho let působil na Katedře srovnávací religionistiky jako profesor raného křesťanství a judaismu. Vychoval zde řadu významných vědců z celého světa. Platil za výjimečného polyglota, hovořil totiž devíti jazyky a v dalších sedmnácti četl. Publikoval více než tisíc vědeckých článků a studií, především v hebrejštině, angličtině a němčině. Se svou ženou Chanou měl dva syny, Jochanana a Uriho, a celkem sedm vnoučat.

David Flusser, který se po celý život hlásil k ortodoxnímu židovství, studoval starověké hebrejské, řecké, latinské i arabské texty, fascinoval jej zejména „historický Ježíš“. Jeho kniha „Jesus“ z r. 1965 se stala světovým bestsellerem, stejně jako její rozšířená verze „The Sage from Galilee“ (1998), jež byla přeložena i do češtiny. Značný ohlas měla i jeho monografie „Judaism and the Origins of Christianity“ (1988).

Velmi byl též oceňován Flusserův přínos k židovsko-křesťanskému dialogu a r. 1990 byl péčí Ecumenical Theological Research Fraternity in Israel na jeho počest vydán sborník „The New Testament and Christian-Jewish Dialogue“. Flusser byl členem Israel Academy of Sciences and Humanities a r. 1980 obdržel tzv. Israel Prize za zásluhy v bádání o židovských dějinách, která patří k nejprestižnějším izraelským státním oceněním. Čestným doktorátem jej poctily např. Katolická teologická fakulta Univerzity Luzern ve Švýcarsku (1989) nebo Hebrew Union College (2000), v r. 2000 mu byla udělena též tzv. Rothschildova cena. David Flusser zemřel 15. 9. 2000 v Jeruzalémě o svých 83. narozeninách. (ph)