Úvod » Vzdělávání » Osobnosti » Židovští sportovci v předválečném Československu

Židovští sportovci v předválečném Československu

Peter Bučka, autor knihy Makabi včera a dnes se zabývá  historií židovského sportovního a tělovýchovného  hnutí v Československu od jeho počátků až po současnost. Je to pro něj celoživotním tématem . Jeho archiv obsahuje nejen unikátní snímky z té doby, ale i popis výkonů jednotlivých sportovců. V předválečném Československu mělo sportovní hnutí Makabi velmi silnou členskou základnu a jeho představitelé se aktivně podíleli i na formování jeho mezinárodního směřování.

Rádi bychom vám představili ve čtyřech pokračováních alespoň některé z nich.


Ernst-Arnošt Gottlieb (18. 3. 1893 Brno – 10. 4. 1980 Sao Paulo)

Pocházel z židovské rodiny, která se hlásila k německé národnosti. Měl dva starší sourozence -bratra Adolfa (*1884) a sestru Alici (*1889). Otec Ignaz Gottlieb byl spolumajitelem továrny na smaltované nádobí Gottlieb und Brauchbar v Brně.

Po absolvování reálného gymnázia studoval na obchodní akademii a potom na Vysoké škole textilní v Leedsu. Tam se seznámil se sportem a mimořádně mu učaroval tenis a veslování. Po svém návratu do vlasti se dobrovolně přihlásil k odvodu, co mu umožnilo vykonávat prezenční službu v Brně, kde sloužil u polního dělostřeleckého pluku č. 6.

Ze služebního hodnocení se můžeme dozvědět, že byl všestranným sportovcem, který vedle tenisu věnoval šermu, cyklistice a lyžování. Po roční službě byl přeložen v hodnosti rotmistra do zálohy. Po ukončení vojenské služby začal pracovat jako prokurista. Ještě před vypuknutím první světové války absolvoval vojenské cvičení, po kterém byl ustanoven do hodnosti kadeta. Do armády byl v důsledku všeobecné mobilizace povolán dne 2. srpna 1914. Jen pět dní poté byl povýšen do hodnosti praporčíka a odeslán do školy pro důstojníky v rakouském městě Neustadt. Po ukončení školy byl povýšen do hodnosti poručíka a následně odvelen do pole na východní front, kde byl 1. února 1917 povýšen do hodnosti nadporučíka. V létě 1917 byl v boji raněn a následně padl do zajetí. Krátce po vstupu do zahraniční jednotky, později nazvané legie, byl ustanoven do funkce velitele dělostřelecké baterie. Tuto funkci vykonával tři měsíce. Potom bylo rozhodnuto o přesunu naší jednotky na východ do Irkutska. V období přesunu byl pověřen funkcí velitele kolony a tuto funkci vykonával celý rok. Ve služebním hodnocení se uvádí, že vedle mateřské řeči němčiny ovládal i anglický, francouzský a český jazyk.

Po svém návratu byl v hodnosti nadporučíka přijat do Československé branné moci a  následně přeložen do zálohy. Vrátil k původní profesi prokuristy a později pracoval jako ředitel a.s. Viktoria v Brně. Tato firma se specializovala na výrobu z gumy. Ernst Gottlieb byl registrovaným hráčem Německého lawntenisového klubu v Brně. Jeho hlavní disciplínou byla čtyřhra, ale  dosáhl i několika kvalitních výsledků ve dvojhře. Ve čtyřhře se poprvé na národní úrovni prosadil v roce 1924, kdy se společně s Fridrichem Rohrerem stal vicemistrem Československé lawntenisové asociace – ČSLTA a stejně úspěšný byl i v mixu s Jozefínou Lobkovicovou. Ve čtyřhře startovaly na olympijských hrách v roce 1924 ve dvouhrách. Ernst Gottlieb s Fridrichem Rohrerem byli v druhém kole olympijského turnaje vyřazeni.

Skupina tenistů a funkcionářů Československé lawntenisové asociace v roce 1925. Arnošt Gottlieb zrcadlově třetí zleva.

V roce 1925 se společně s Fridrichem Rohrerem stal v mužské čtyřhře poprvé mistrem ČSLTA. I následující sezóna byla poměrně úspěšná. Společně s Fridrichem Rohrerem  získal titul mistra Rakouska v čtyřhře a startoval i ve French champions chips. V roce 1927 reprezentoval Ernst Gottlieb Československo v Dawis cupu proti Dánsku a Německu. Na mistrovství ČSLTA zvítězil s Janem Koželuhem ve čtyřhře a s Jozefínou Lobkovicovou v mixu. V tomto roce startoval ve dvouhře i ve Wimbledonu. Tento rok je možné považovat za nejúspěšnější v jeho sportovní tenisové kariéře, i když se tenisu jako aktivní hráč věnoval i v dalším období. Například v roce 1931 vyhrál v dvouhře mezinárodní turnaj v Banské Bystrici. Výraznějších výsledků na mistrovství  ČSLTA už v dalším období nedosahoval. Jeho oblíbeným sportem bylo i veslování. V tomto sportu byl členem německého  veslařského klubu v Brně.

V roce 1939 emigroval nejprve do Francie, kde se 28. prosince 1939 hlásil k odvodu do naší zahraniční jednotky. I když byl odveden, do armády přijat nebyl. Proto se v květnu 1940 rozhodl odejít za bratrem do Brazílie, kde se usadil v Sao Paulu a věnoval se obchodu.

Ve sportovní kariéře Ernsta Gottlieba můžeme zaznamenat víc než 100 pódiových úspěchů, z toho 42 prvních, 31 druhých a 31 třetích míst, mezi nimi mistrovství Rakouska, Maďarska, Moravy, Slezska, Čech a Slovenska. Dále pak vítězství na mistrovství měst Leeds, Praha, St. Pellerino, Varese, Brno a Opava.

 Peter Bučka 


Július Balász (5. 10. 1901 Budapešť – 29. 10. 1970 Praha)

Do skupiny brněnských olympioniků je možné zařadit i Júliuse Balásze, který po skončení II. světové války přijal jméno Baláž. Jeho rodiče pocházeli z Rajce. Z malého města na severu Slovenska se mladá rodina ještě na konci 19. století přestěhovala z důvodu lepších pracovních příležitostí do Budapešti, hlavního města Uherska. Július zde začal s plaveckým sportem u Vojtěcha Komjatiho, který je znám jako zakladatel moderního vodního póla.

Po skončení I. světové války se rodina rozhodla pro návrat na Slovensko, které se stalo součásti nového státu Československa. Krátce na to odešel v roce 1920 studovat do Brna na obchodní akademii, kde se stal členem Makabi Brno a později Bar Kochby Brno. Zde nejen plaval, ale hrál i vodní pólo a především se věnoval skokům do vody. První národní tituly získal v roce 1921 v disciplínách 50 m volný způsob, (dále jen vzp) a 100 m vzp. Podílel se i na vítězství štafety 4×50 m vzp. V roce 1922 se podílel na zisku mistrovského titulu v štafetě 4x 200 m vzp. V roce 1924 vytvořil československý rekord na trati 50 m vzp a na mistrovství Československa pomohl ve štafetách 4×100 m vzp a 4×100 m polohová k zisku mistrovského titulu. Tyto výsledky opravňovaly k účasti na olympiádě v roce 1924 v Paříži, kde startoval v plavecké disciplíně 100 m vzp. Vyřazen byl v rozplavbách a ve skocích z třímetrového prkna, kde získal 9. místo. V roce 1925 narukoval na prezenční vojenskou službu do Prahy, kde se stal členem Hagiboru. V roce 1926 se poprvé uskutečnilo mistrovství Československa ve skocích do vody, které vyhrál. Následoval start na mistrovství Evropy v Budapešti. Ve skocích z třímetrového prkna získal pro Československo bronzovou medaili. Byla to historicky naše první medaile v plaveckých sportech. Vítězství na mistrovství republiky ve skocích do vody si zopakoval i v letech 1927 a 1928. Opět přišla pozvánka do reprezentačního družstva na olympijské hry v roce 1928 v Amsterdamu. Tentokrát soutěžil pouze ve skocích z třímetrového prkna, kde skončil ve skupině na 4. místě. Poslední národní titul ve skocích získal v roce 1929. V roce 1930 se zúčastnil her Světového svazu Makabi a podílel se na vítězství naší štafety 4 x 100 m vzp. Ještě výraznějšího úspěchu dosáhl na III. hrách Světového svazu Makabi v Praze v roce 1933, kde opět zvítězil ve skocích z třímetrového prkna. Za vyvrcholení sportovní kariéry je možné považovat vítězství na II. letní Makabiádě v roce 1935 v Tel Avivu, kde zvítězil ve skocích z třímetrového prkna a podílel se i na vítězství našeho družstva ve vodním pólu. Po skončení sportovní kariéry se Július Baláž výrazně angažoval v či

nnosti sportovní sekce československého Makabi i Světového svazu Makabi, kde se stal garantem plaveckých sportů. Ve sportovním klubu Hagibor Praha se věnoval i trenérské činnosti. Po okupaci byl krátce zaměstnán u Sionistického svazu v Praze, což mu pravděpodobně umožnilo jako příslušníku Slovenského státu zůstat v Protektorátu. Deportaci do koncentračního táboru se ale nevyhnul. Po Terezíně následoval Osvětim a Frýdlant. Po válce se profesně věnoval plaveckému sportu jako trenér i funkcionář. Je považován za zakladatele československé skokanské školy do vody. K jeho svěřencům patřila i jedenáctinásobná mistryně ČSR a pozdější reprezentační trenérka Marie Čermáková.

 

Petr Bučka

 

Osobní fotografie Júliuse Baláže

Sportovní fotografie Júliuse Baláže

Július Baláž při tréningu

 


 

Rudolf Piowaty (*28.4.1900 – 29. 1. 1978 Paris Kanada)

Pocházel z rodiny Jakuba Piowatého a Matildy Piowaté rozené Schrammové. Měl jednoho staršího sourozence Ottu Piowatého* 5.2. 1897 – 1945 (také plavce a člena spolku Bar Kochba). Manželé se krátce po svatbě na čas odstěhovali do Vídně, ale po narození prvního syna se rodina vrátila zpět do Brna.

Po ukončení základní a po ní vyšší průmyslové školy nastoupil jako jednoroční dobrovolník 15. března 1918 vojenskou službu u střeleckého pěšího pluku č. 21.  Týmž dnem byl přidělen do školy na důstojníky v záloze v Brně, u které po jejím absolvování setrval jako instruktor.

Po skončení války byl Rudolf Piowaty převzat do Československé branné moci. Demobilizován byl dnem 7. prosince 1918 v hodnosti vojína v záloze. K pokračování vojenské prezenční služby nastoupil 1. října 1921 u pěšího pluku č. 10 v Brně a krátce na to mu byla přiznána hodnost rotmistra. Po celé toto období se ve volném čase věnoval plavání jako člen Makabi Brno. V roce 1921 po prvé získal titul mistra Československa. Postupně vyhrál 400 m vzp., 500 m vzp., 1500 m vzp. a podílel se na titulu štafety Makabi Brno na 4x 50m vzp.  Po odčlenění plavců Makabi Brno v roce 1922 a založení ŽSK Bar Kochba Brno pokračoval v činnosti v tomto klubu i jako funkcionář.

V roce 1922 opět získal několik titulů mistra Československa. V tomto případě to bylo v disciplínách 400m vzp., 1500m vzp., 400m prsa a podílel se na titulu štafety Bar Kochby Brno na 4x 200m vzp. V disciplínách 400m vzp. a 1500m vzp, utvořil národní rekordy. Po roční pauze si opět vybojoval národní titul na 200m prsa v novém národním rekordu a podílel se na titulu štafety Bar Kochby Brno na 3 x 100m polohová štafeta. Na základě těchto výsledků byl nominován do reprezentačního družstva na olympijské hry v roce 1924. Na hrách startoval v disciplíně 200m prsa a ve štafetě 4x200m volný způsob. V obou disciplínách byl vyřazen v semifinále. Svůj poslední národní titul získal v roce 1925 v disciplínách 100m prsa, 200m prsa a podílel se na titulu štafety Bar Kochby Brno na 3x 100m polohové štafety.

Během mobilizace byl od 24. září do 14. října 1938 zařazen u pěšího pluku č. 38 v Berouně jako nadporučík.

Okupované Československo opustil v červenci 1942. Z Protektorátu se přes Německo dostal k Bodamskému jezeru, které přeplaval do Švýcarska  a  v  srpnu téhož roku se přihlásil na Úřadu stálého delegáta ČSR při Společnosti národů v Ženevě s  úmyslem vstoupit do československého  zahraničního vojska. Na přelomu dubna a května 1943 se pokusil překročit francouzsko-španělské hranice, což se mu nepodařilo. Následně setrval v Ženevě a vypomáhal na Úřadu stálého delegáta ČSR při Společnosti národů s vedením tiskových přehledů, naslouchací radiovou službou, až se stal pokladníkem úřadu. V této práci využil znalost anglického, německého a francouzského jazyka.  Po osvobození Francie byl 2. 12. 1944 společně s příslušníky vládního vojska odeslán v hodnosti nadporučíka pěchoty v záloze čs. do Velké Británie. Osobní číslo: Z; T-3315.

Od 10. července 1945 vykonával funkci velitele strážního oddílu u pěší výcvikové roty a 12. září 1945 se stal prozatímním velitelem uvedené roty. Následně byl 31. října 1945 určen velitelem II. transportu do vlasti. Dne 6. listopadu 1945 odjel z Velké Británie a 14. listopadu 1945 přicestoval do Československa. Byl vyznamenán velitelem Československé vojenské mise ve Velké Británii a to Československou vojenskou medailí za zásluhy II. stupně a Československou vojenskou pamětní medailí se štítkem „VB“ Činnou službu vykonával do 6. března 1946 a následujícím dnem byl přeložen do zálohy. Krátce se vrátil k původnímu povolání a angažoval se v činnosti Československého veslařského klubu v Brně, který mu udělil čestný odznak. Po komunistickém převratu se opět rozhodl pro odchod tentokrát do Kanady, kam odešel s celou rodinou. V Kanadě se věnoval obchodu s nábytkem. V času volna  především turistice.

Peter Bučka                                                                                                                         

Olympijský průkaz Rudolfa Piowatého.

Rudolf Piowaty jako turista (uprostřed)