Ungar Max
Autobiografické vzpomínky židovského soukromého docenta Maxe Ungara
Při příležitosti setkání členů brněnské židovského obce s představiteli Institutu židovských dějin Rakouska ze St Pölten představil Mark Hengerer svoji knihu Tradice a odcizení, věnovanou vzpomínkám na Maxe Ungara která vyšla v rakouském nakladatelství Studien Verlag.
Max Ungar (1850 – 1930) učinil po zralé úvaze ve svých čtyřiceti letech z Brna středobodem svého života. Jeho syn Friedrich zde navštěvoval gymnázium a stal se soudcem Nejvyššího soudu, jeho vnuk, který zde také vyrůstal, určil po životě stráveném hlavně v Praze a ve švýcarském exilu Brno za místo svého posledního odpočinku. Brno bylo pro Maxe Ungara ideálním liberálním městem mezi ortodoxními Boskovicemi, které mu začaly být trochu těsné, a Vídní, která byla pro něj příliš velká a antisemitská.
Z jeho knihy vzpomínek se dovídáme, že se narodil v Boskovických, kde jeho otec vlastnil podnik na výrobu likérů a obchod prosperoval, i když – jak píše jeho syn – pálení alkoholu vlastně vůbec nerozuměl. Otec byl velmi zbožný, navštěvoval starou synagogu, matka již tolik zbožná nebyla a chodila do nové synagogy. Oba rodiče byli potomky známých rabínů a tak i rodina patřila k boskovické smetánce. Otec zakoupil v roce 1858 velký dům kam se rodina přestěhovala. Předtím bydleli ve vyklizené nálevně společně s početnými příbuznými a personálem. Bylo tam těsno a velmi živo.
Podle otce je vzdělání důležité již v dětství, proto se Max Ungar odmalička vzdělával v talmudu, kromě hebrejštiny se učil i další jazyky, asi ve dvanácti letech uměl již anglicky a francouzsky. Již jako dítě přestal mluvit jidiš; u matčiných příbuzných, kde často pobýval, se mluvilo spisovnou němčinou – a tak se ji naučil také. Zajímal se o knihy, které měl na dosah; jeden z jeho strýčků měl půjčovnu knih. Objevil také otcovu skrýš s málo ceněnou profánní literaturou. Zpočátku navštěvoval základní školu, ale posléze přicházejí do domu vychovatelé, skuteční učitelé. Jejich vliv je však podle otcova názoru spíše špatný; jeden z nich si za polsko-ruské války vymýšlel pro jedny vídeňské noviny zprávy z fronty. Max Ungar, protože měl hezký rukopis, je přepisoval na čisto stejně jako početné písemnosti k soudním procesům širokého příbuzenstva. Vedle základních pojmů žurnalistiky a právní vědy se už tehdy seznamuje také s divadlem díky jednomu z domácích učitelů, který je oddán kočovním divadelním společnostem. Také příbuzenstvo je početné; zahrnuje originální osobnosti, které našly svůj odraz v literatuře. Některé z nich zachytil Herman Ungar, záhy zemřelý spisovatel a synovec Maxe Ungara. Z přízně je i rodina skladatele operet Eislera a Max Ungar píše, že se u nich neustále zpívalo. Brněnští příbuzní Biachovi jsou bohatí; v průběhu memoárů se z průmyslníků stávají velkoprůmyslníky, zato brněnští bratranci jsou nábožensky vlažní.
V tom tkví také životní problém Maxe Ungara. Na jedné straně otcův přísně ortodoxní svět s trochu méně přísným světem matčiným, na druhé straně náboženská lhostejnost a život v duchu emancipace a liberalismu. Otec tuto nejistotu vycítil a poslal Maxe na rabínskou školu do Eisenstadtu. I tam se však sváří ortodoxní a liberální proudy. Max se s ortodoxií definitivně rozchází.
Jako mladý muž pracoval v obchodě svých rodičů a nastávají mu, jak zdůrazňuje ve svých vzpomínkách „zlaté časy“. V Boskovicích se věnuje divadlu jako intendant, režisér a někdy i jako herec. Působí v něm mladí lidé z židovské obce i němečtí křesťané. Divadlu se daří, představení bývají obsazena do posledního místa. Soukromě se stýká s rodinou německého starosty Boskovic, liberálního notáře. Ve svých pamětech líčí společné výlety a cyklistické vyjížďky i cestování přes Německo až do Dánska a Švýcarska.
Stane se, co se stát muselo; Max Ungar se zamiluje do notářovy dcery a jeho city jsou opětovány. Ve vlaku na trati mezi Boskovicemi a Brnem dojde k zasnoubení a cestou v tunelu i k prvnímu polibku. Otázka, co dál, je přetěžká, protože Marie je katolička. Otec s volbou nesouhlasí.
Kvůli založení vlastní existence podniká Max Ungar druhou vzdělávací cestu. Učí se k maturitě a za jediný rok zvládá latinu i řečtinu, k tomu vyšší matematiku a fyziku. V Brně má soukromého učitele, kterému k jeho velkému překvapení sdělí, že elektřina a magnetismus jsou totéž. Po maturitní zkoušce odchází na vídeňskou univerzitu, kde studuje matematiku a fyziku. Otec je hluboce nešťastný, přestane se svým synem mluvit, financuje mu však studia.
Píše se rok 1875, Maxi Ungarovi je 25 let a podle vlastního přiznání tráví svůj první univerzitní semestr trochu moc intenzivně ve vídeňské Státní opeře, v divadlech a kavárnách. Je o několik let starší než ostatní studenti prvního ročníku a popisuje převážně okruh mladých židovských novinářů a právníků z Moravy. Univerzitu vnímá jako internacionálně poněkud zaostalou. Od druhého semestru se pouští do práce, nachází si přátele na celý život a ještě o něco později narazí na matematiku, která ho vědecky posune kupředu. Ve svých vzpomínkách líčí dobu, která byla pro matematiku a fyziku nesmírně dynamická.
Semestrální prázdniny tráví Max poblíž Boskovic, aby se mohl setkávat se svou snoubenkou Marií, a tak to jde rok za rokem. S matkou se znovu setká až po třech letech, otec byl toho dne, jako z udělání, mimo dům. Lítost nad tím je cítit ještě v roce 1929, když si zapisoval své tehdejší vzpomínky. Otec se nezúčastnil ani Maxovy svatby s Marií, která přestoupila k židovství. Manželé se odstěhovali do Vídně, kde se Max stal asistentem na Technické univerzitě, ale očekávaná profesura nepřichází. V roce 1881 publikoval tři vědecké práce z matematiky, o rok poději se stal soukromým docentem matematiky na vídeňské univerzitě, kde čtyři roky přednášel. Rostoucí antisemitizmus však Maxovi nepřeje. Netrpělivě hodí ručník do ringu, opouští Vídeň a vrací se do Boskovic, ale zdejší společnost mu neposkytuje duchovní podněty. Ještě jednou do Vídně odchází, ale na univerzitě se nemůže uchytit, kolegové mu nezapomněli předchozí odchod. Roku 1894 přesídlil i s rodinou natrvalo do Brna, kde se věnoval matematice a astronomii, v letech 1906 -1908 přednášel ještě na německé technice v Brně. Vedle toho rád a dobře hrával šachy v brněnských kavárnách.
(Z přednášky Marka Hengerera vybrala a upravila Erika Bezdíčková)
Židovské památky v Brně
Otevírací doba TIC ŽO Brno
Letní období (duben až říjen)
NE – ČT: 9 – 17 hod
PÁ: 9 – 16 hod
Zimní období (listopad až březen)
NE – ČT: 9 – 16 hod
PÁ: 9 – 15 hod