Úvod » Obec » Historie a Současnost

Historie a Současnost

Historie Židovské obce Brno

První zmínky o usídlování Židů ve městě a okolí pocházejí z doby Přemysla Otakara II (1253). Židé se těšili od počátku svého usidlování ochraně panovníka jako tzv. poddaní královské komory. Tato ochrana pokračovala i za následujících panovníků, obec se rozrůstala i hospodářsky, což na druhé straně znamenalo i zvýšené vybírání daní a poplatků. V Brně se v polovině 14. století platilo 300 dukátů, lze tedy odhadnout počet na 1000 duší.

Původní židovské osídlení se nacházelo na čtyřúhelníku vymezeném zhruba bývalým hotelem Padowetz, Zelným trhem, Masarykovou ulicí a Měnínskou (dnes Orlí) ulicí. V místě hotelu Padowetz stávala Židovská brána. Židovská komunita byla autonomní i co do výkonu práva, náboženský život řídil rabinát. Vrchnost sledovala jen placení daní, které bylo velmi přesné a proto i ceněné. Vně ghetta byl hřbitov, přibližně v oblasti nynějšího vlakového nádraží. Synagoga stála patrně na pozemku pozdějšího kostela sv. Magdaleny, později v roce 1747 byl na tomto pozemku postaven dům se vchodem do Židovské ulice (nynější spodní část Masarykovy ul.) a nápisem připomínajícím původní templ. Samozřejmě existovala i škola, jejíž přesnou polohu již neznáme, a radnice. O jejím umístění jsou rovněž jen dohady a to soudě podle vykopávek na místě bývalého Salmova paláce odstraněného v roce 1905.

Kolem roku 1450 se začalo Evropou šířit hnutí mnicha Capistrana (Bič boží) a jedním z jeho důsledků byl příkaz patnáctiletého vladaře Ladislava Pohrobka z roku 1454 o vypovězení Židů z královských měst. To se týkalo téměř všech velkých měst na Moravě. Židé museli zanechat nemovitý majetek místním křesťanům, ti na oplátku museli za ně převzít povinnost placení dávek a daní (60 kop grošů ročně).

Z počátků středověké židovské obce je připomínáno jméno rabína Israela Bruny, tedy „brněnského“. Ten se později dostal do Řezna a v tamní obci dosáhl vysoké hodnosti (kolem roku 1450).
Z území bývalého hřbitova se zachovalo jen pár náhrobků a odštěpků z nich. V roce 1927 byly objeveny při zemních pracích náhrobky z roku 1349 a 1373. Oba patří k nejstarším nalezeným na Moravě.

Od roku 1454 po následující 4 století, prakticky až do roku 1848, je období, kdy Židé vymizeli ze života města Brna. Židé po roce 1454 z počátku ani nesměli vstupovat na městskou půdu. Později se dostali alespoň na trhy, museli však platit dvojnásobné mýtné a stánečné. Dále byli trestáni pokud přespali uvnitř hradeb. Obrat nastal s třicetiletou válkou. Židé byli vtaženi do zásobování armád a císař Ferdinand II. jim udělil známá privilegia, jimiž byli zrovnoprávněni v obchodu. Pozdější císařové a města se vzájemně přetahovali ve stížnostech a urovnávání problémů se střídavými výsledky pro židovskou pospolitost.

Od 17. století začíná průnik Židů do průmyslových činností (mlýny, pivovary), stávají se dodavateli proviantu, potravin a z toho titulu sílí tlak na ulehčení přístupu do města. Tak je postupně zrušen poplatek na hlavu, časové omezení vstupu, vstup jen přes jednu bránu apod. Je zřízen úřad židovského solicitátora (výběrčího daní), který je jmenován zemským hejtmanem z řad důvěryhodných obchodníků, a jako takový zastupuje i zájmy Židů u vrchnosti, městských úřadů a královské komory. Existuje rada starších (dvanáctičlenná), po dvou za každý kraj (Brno, Olomouc, Znojmo, Jihlava, Přerov, U. Hradiště). Na Křenové v hostinci Nový Svět je umístěn herberk, kde jedině směli Židé přenocovat, kde je rovněž v provozu košer kuchyně, za kterou je nutné platit městu poplatky. Pobyt zde je ale povolen jen po dobu trhů, v noci se nesmělo vycházet a styk s křesťany byl jen obchodní. Nebyly povoleny žádné řádné bohoslužby, jen polosoukromé modlitebny s tzv. malou Tórou.

V 18. století odhadovaný počet židovských usedlíků na Křenové činil asi 52 osob. Ve vnitřním městě bylo povoleno přebývat krátkodobě na základě zvláštní žádosti adresované městské radě. Týkalo se to třeba rabína, soudních úředníků židovské samosprávy a vybraných obchodníků.

Od roku 1726 platil tzv. familiantský zákon císaře Karla VI, kdy pouze nejstarší syn z rodiny dostával povolení k ženitbě. V souvislosti s tím byl proveden soupis židovského obyvatelstva, které v mnohých případech reagovalo vystěhováním do Uher, kde toto nařízení neplatilo (tzv. magranti – emigranti). Následovalo nařízení, že Židé nesmí obývat příbytky v blízkosti křesťanských (katolických) kostelů a musejí být odděleni od ostatního obyvatelstva. Tak byli posléze moravští Židé separováni do 54 židovských obcí. V roce 1745 Marie Terezie nařídila úplné vypovězení Židů ze zemí Koruny české, kvůli údajné nelojálnosti za pruské války. V roce 1748 byl tento zákaz změkčen, kromě jiného i na tlak z ciziny včetně papeže, ale za obrovské poplatky (toleranční daň – na Moravě 87 000 zl. ročně). Pak se směli např. Židé vrátit do Brna a Olomouce.

Od roku 1753 je v provozu v Brně první hebrejská tiskárna Franze Josefa Neumanna. V roce 1773 působí v Brně Jakub Lelowicz z Bučače (rodiště Simona Wiesenthala), později přijímající jméno Josef Frank. Byl to dobrodruh, stoupenec falešného Mesiáše Šabataje Zwi, zakladatel sekty frankistů, ruský špión, krátce muž mnoha tváří, který postupně konvertoval ke křesťanství a nakonec k islámu.

Rok 1782 je rokem tolerančního patentu Josefa II. a s ním přicházejí dlouho očekávaná a potřebná ulehčení. Židé od této doby mají povinnost vést své úřední záležitosti v zemské řeči, tj. u nás německy. Mohly být zřizovány německo-izraelské (tj. hebrejské) školy, Židé směli nadále vstupovat na univerzity, otevřela se jim nová povolání, např. nájem půdy (pacht). Obecný zákaz usazování a familiantský zákon ale zůstávají v platnosti. Proti ulehčujícím císařským nařízením existoval ovšem tuhý odpor. Právě v Brně protestoval magistrát ve vyjádření k císařskému dvoru ještě před uveřejněním patentu. V protestu se praví, mezi mnohým, že nelze připustit židovské učně do města a na studia, protože židé a křesťané nesmějí bydlet spolu, že Brno snad zůstane uchráněno nečistého pohlaví, že Židé mají odpor k robotní práci již od dob egyptského otroctví, takže jsou nezpůsobilí pracovat na propachtované půdě, krátce že Žid zůstane navždy Židem. V letech 1780 – 1782 bylo uplatněno nařízení přijmout druhé jméno (příjmení) z určeného seznamu pochopitelně německých jmen.

Od počátku 19. století je zaznamenáván v kraji bouřlivý rozvoj textilního průmyslu, zejména zpracování vlny. Továrníci Jakub Häller, Samuel Kern z Třešti, Samson Franckel a Israel Popper stojí v popředí. Další impuls nastává po vybudování Severní dráhy z Vídně do Brna a dále do Bochni v tehdejší Haliči. V roce 1839 zahajuje výrobu ve Svitávce Löw Beer.

Revoluce roku 1848 odstranila s konečnou platností poslední omezení a diskriminaci. Od tohoto roku mají Židé právo uzavírat sňatky bez omezení, usazovat se v libovolném místě, provozovat libovolná řemesla a povolání a těšit se neomezené náboženské svobodě. K tomu, aby bylo možné vytvořit nové společenství v Brně, bylo ale třeba nejdříve získat v Brně tzv. domovskou příslušnost. Ti, kteří zde nebo v nejbližším okolí i bydleli, ji měli zpravidla podle dávných rodinných původů v dříve povolených místech usídlení. Proto v roce 1849 požádalo prvních 47 osob o přijetí do svazku města Brna a byli též přijati. Mezi nimi je řada pozdějších význačných činitelů města i obce jako továrník Franckel, rodina Gomperzů, Mandlů, Drucker, Pollak a další. Z jejich středu byl zvolen 9 členný výbor a jeho prvním úkolem bylo vytvořit základy pro náboženskou obec: zřídit synagogu, hřbitov, ustavit rabína. V roce 1852 je otevřen nový hřbitov na zakoupených pozemcích v Židenicích.

První novodobá synagoga se počala stavět na Křenové v roce 1853 podle návrhu arch. Schwendeweina z Vídně, stavitelem byla firma Onderka. V průběhu stavby vznikl známý spor o umístění varhan v synagoze, pro byli mladší neortodoxní členové. Vzhledem k přetrvávajícím protižidovským náladám bylo rozhodnuto neusilovat prozatím o zřízení náboženské obce (která by byla nová), ale ustavit „jen“ náboženský spolek, kromě jiného i proto, že jeho ustanovení bylo v pravomoci městských orgánů a v jejich čele stál tehdy Židům přátelsky nakloněný hrabě Lažanský. Po předložení a schválení stanov byl skutečně tento spolek založen v roce 1856, což je datum počátku novodobých dějin Židů v Brně. V roce 1855 byla již dokončena i synagoga, nákladem 100 000 zl. Po vybudování a otevření synagogy byl zvolen nový výbor a prvním představeným (Raše Kile) byl vybrán Philipp Gomperz. Jako první oficiální rabín byl přijat Leopold Löw ze Szegedinu. V roce 1857 činí počet Židů ve městě asi 2 230, celé Brno tehdy mělo 59 819 obyvatel, pro srovnání v roce 1834 činil počet Židů v Brně 135. Existence pouhého spolku neumožňovala, kromě jiného, vybírat daně (toto právo vůči židovským občanům měly pouze židovské obce). Proto bylo v roce 1858 požádáno o zřízení plnoprávné obce. Ta byla povolena v roce 1859. V roce 1860 byl přijat za rabína Baruch Jakob Placzek, který tuto funkci vykonával několik desítek let. V roce 1861 byla otevřena škola s náboženským vyučováním v Josefské 49. V roce 1869 byl zvolen představeným obce Julius Gomperz, syn Philippa Gomperze, a ten stál v čele obce plných 42 let. Od roku 1880 byla v činnosti na Dornychu 7 rituální lázeň (mikve) a pekárna macesů. V roce 1883 byla otevřena na Křenové 22 modlitebna pro východní židy ortodoxního ritu, z ní se později ustavil tzv. Polský templ. Rabín Baruch Placzek byl od roku 1884 ustaven i do funkce zemského moravského rabína. Od roku 1905 byl přijat rabín Ludwig Levy a od roku 1906 působí v Brně další rabín Max Grűnfeld. Ke konci století (1890) dosahuje počet členů obce čísla 7 087.

V roce 1902 začal Max Hűckl vydávat noviny Jűdische Volksstimme se sionistickým zaměřením pod vlivem Theodora Herzla. V roce 1904 byla zahájena stavba Nové synagogy na Kolišti 45 podle návrhu architekta Fleischera. Stavbu provedl stavitel Zeisel, dokončena byla v roce 1906 nákladem 221 501 korun rakouských. Byla v ní sedadla pro 324 mužů a 250 žen. Za první války přišlo do Brna několik tisíc utečenců z Haliče, pro ně bylo organizováno ubytování a stravování, zejména péčí rodiny Beerů.

Po vzniku republiky byl ustaven nový výbor ze zástupců tří hnutí (liberálního, konzervativního, středového), předsedou byl zvolen Samuel Beran, jednání se nadále vedla dvojjazyčně. V roce 1919 byla založena společná židovská škola na Hybešově ulici, která zahrnovala pětitřídní obecnou školu a osmileté reformní reálné gymnázium.

Židovské instituce byly soustředěny v dnešních ulicích tř. Kpt. Jaroše (dříve Legionářská) a Koliště. Tam bylo hlavní sídlo ŽO a synagoga (Koliště 45), později administrativa byla nacisty vysídlena do domu na Legionářské 31, v nadačním domě Wiesnerových na Legionářské 3 byly společenské a charitativní instituce. Další nadační dům manželů Rosenthalových na Štefánikově 54 sloužil jako starobinec, na Křenové 46 byl do roku 1927 sirotčinec. Sportovní areál Makkabi byl na Riviéře, tento výčet by mohl pokračovat …

Největší rozmach zažila brněnská ŽO v meziválečném období. Počet členů v roce 1938 byl asi 12 000. S Brnem je spjata řada významných osobností židovského původu: filozof a filolog Theodor Gomperz (1832 – 1912 Vídeň), advokát politik a vydavatel Adolf Stránský (1855 — 1931), hudební skladatel Pavel Haas (1899 – 1946 Osvětim), jeho bratr český herec Hugo Haas (1901 – 1968 Vídeň), malíř Otto Ungar (1901 – 1945 Blankenheim), malíř Ludwig Blum (1891 – 1976 Haifa), historik Hugo Gold (1895 Vídeň – 1968 Tel Aviv), ministr dr. Ludwig Czech (1870 – 1942), filolog Roman Jakobson (1896 Moskva – 1982 Boston).

V ekonomice a průmyslu lze připomenout průkopníky ve zpracování vlny Jakoba Hällera z Boskovic, Lazara Auspitze, B. Redlicha, Löw-Beera. Královopolská strojírna povstala z dílen Augustina Lederera a Philipa Porgese v roce 1889. Známá je Kohnova cihelna (1881), pila Druckerů (1869), obchodní domy A. Steinbrechera a J. Hirše.

Posledními předválečnými představenými obce byli dr. Julius Zwicker (do r. 1938) a dr. Otto König (do r. 1942).

Makkabi Brno

Současnost Židovské obce Brno

Válečnou apokalypsu přežilo jen několik stovek z mnohatisícové kvetoucí komunity. Přesto už v červenci 1945 byl ustaven přípravný výbor pro obnovu židovské obce, v jeho čele stanul dr. Rudolf Spitz. Ten byl později zvolen prvním poválečným předsedou a svůj úřad vykonával až do roku 1961. Obnova začínala na troskách, fyzických i duchovních. Řádění nacistů podlehla Velká synagoga v Přízové ulici, vypálená za okupace. Většina nemovitostí, konfiskovaných za války ve prospěch tzv. Vystěhovaleckého fondu, zůstávala nadále v rukou státu (mj. pozemky a nemovitosti na Legionářské třídě, sportovní areál Makkabi na Riviéře, dům na Kolišti, starobinec na Štefánikově ul., židovské gymnázium v Hybešově ul.). Jejich navracení probíhalo zdráhavě a s obtížemi a ve valné většině se neuskutečnilo. Naopak v padesátých letech byly tyto objekty s konečnou platností vyvlastněny různými typy znárodňovacích aktů. I díky tomu oficiální instituce brněnské obce musely být umístěny v pronajatých prostorách, nejdříve v ulici Bašty, později v Hybešově ul.

Od roku 1946 byl rozšířen obvod působnosti brněnské obce i na zaniklé okolní židovské obce (Hustopeče, Ivančice, Klobouky, Slavkov, Tišnov a další). Po novém správním uspořádání Československa v roce 1960 (rozšířené kraje) pod správu Židovské náboženské obce v Brně, jak zněl oficiální název, připadlo území celého tehdejšího Jihomoravského kraje, tedy např. Kyjov, Hodonín, Zlín (tehdy Gottwaldov) apod. Počet členů židovské komunity zaznamenal protikladný vývoj. Zdecimovaná obec byla po válce poněkud početně posílena vlnou repatriantů, zejména z východní (Svobodovy) armády, kteří využili jim nabízené možnosti a opustili svoje domovy na Ukrajině (Volyň) a na Podkarpatské Rusi zabrané Sovětským Svazem. Mezi nimi bylo mnoho osob židovského původu a řada z nich se usadila v Brně a v okolí. Následovala ovšem první poválečná hromadná emigrace do Izraele kolem roku 1948 a druhá, tentokrát již do celého západního světa, v roce 1968. Populace nadále klesala přirozeným stárnutím, umocněným následky války. Ještě v roce 1960 činil počet členů asi 800, o dvacet let později již jen 500. Po smrti dr. Spitze převzal předsednictví obce Rudolf Mandler (1961 – 1973), v následujících dvaceti letech byl tento úřad svěřen Arnoštu Neufeldovi (1973 – 1993). Z řad brněnské obce pocházel i dlouholetý předseda Rady Židovských náboženských obcí v Čechách a na Moravě, JUDr. Bedřich Bass, který zastával i funkci tajemníka brněnské obce.

Zcela samostatnou kapitolou a světlým jevem v poválečné existenci brněnské obce a českého židovstva vůbec je život a působení posledního brněnského a moravského rabína dr. Richarda Federa. Pocházel z Václavic u Benešova, jeho otec, v nahodilé shodě se svým jménem (Feder – pero), obcházel okolní dědiny a vykupoval, co vesnice dala (kůže, peří, semena, domácí drůbež), matka, aby se rodina uživila, vypomáhala s podomním obchodem. Mladý nadaný hoch z početné (jak jinak) rodiny, narozený v roce 1875, zvyklý od útlého mládí samostatně se protloukat na studiích, úspěšně prošel dlouhou cestu od české školy, přes německé gymnázium až k talmudickému semináři a rabínské “smicha” (investituře). V roce 1903 nastoupil do svého prvního rabínského působiště v Kojetíně na Hané. Působil dlouhá léta (1917 – 1938) v Kolíně, kde vyučoval na obchodní akademii. Za okupace byl deportován do Terezína, kde se dočkal i osvobození, úsměvně o něm vypráví v osobní vzpomínce “Můj styk se Sovětskou armádou”. Zcela bezúsměvnou byla skutečnost, že v koncentračních táborech zahynula celá jeho rodina, žena, děti, vnoučata … V roce 1953 je jmenován rabínem v Brně a po smrti vrchního rabína dr. Sichera přejímá jeho působnost pro celé Čechy, Moravu a Slezsko. Stává se tak na mnoho let nejvyšším duchovním představitelem české židovské pospolitosti. Opouští ji v roce 1970 v neuvěřitelném věku 95 let, při plné duševní svěžesti. Jeho encyklopedický duch nalezl zhmotnění v rozsáhlé literární a pedagogické činnosti. Dodnes, kromě nespočetné řady náboženských komentářů a výkladů, jsou ve zlatém fondu české židovské literatury jeho učebnice židovského náboženství “Sinaj”, jazyková učebnici moderní hebrejštiny “Hasafat haivrit”, svazky “Besídek” a mnoho, mnoho dalších.

Od padesátých let vykonával funkci vrchního kantora brněnské synagogy Alexander Neufeld, jehož rodina přišla do Brna ze Žiliny. Spolu se svými syny Arnoštem a Jurajem vytvářeli působivý pěvecký doprovod pravidelných i svátečních bohoslužeb v poslední funkční brněnské synagoze na Skořepce. Po jeho smrti (1983) převzal rodinnou štafetu syn Arnošt, který působil jako vrchní kantor Židovské obce Brno do roku 2004, kdy požádal o uvolnění z funkce. Arnošt Neufeld zemřel v únoru 2005.

Nový list v životě brněnské obce, věřme, že nikoliv poslední, se začal psát od roku 1989. Pád totalitního režimu umožnil zrod nové šance i na poli náboženského života a společensko – ekonomického zakotvení. Řada lidí se zbavuje obav a strachu, historicky naprosto odůvodněného i z pohledu doby nedávno minulé. Mnozí, kteří stáli doposud mimo, si uvědomují svoji židovskou identitu a nacházejí cestu do židovské obce. Mnohdy jsou vedeni pohnutkami sociálními, ale i to lze považovat za legitimní. Zejména potěšující je vzrůstající počet mladých, rozuměj těch, kteří již nezažili na vlastní kůži válečné události. Na druhé straně se projevuje nezadržitelný vliv demografického stárnutí. Počet členů se pohybuje v posledním desetiletí na hranici 300 lidí a ve výhledu, nedojde-li k mimořádným událostem (např. imigrace ze zahraničí, což s blížícím se vstupem do EU není nikterak nemožné), bude spíše klesat.

Obec získala zpět do svého vlastnictví několik málo objektů z dřívějšího rozsáhlého majetku a nepolevuje v úsilí o legální nápravu alespoň některých majetkových křivd. Ve své činnosti se soustřeďuje na tři hlavní směry. Předně je to péče o seniory, kteří potřebují stále náročnější a komplexnější zdravotní a sociální pomoc. Dále je to nikdy nekončící úsilí o záchranu a údržbu historických památek, především několika desítek hřbitovů, dnes až na výjimky opuštěných, a několik zbývajících sakrálních staveb (synagogy, obřadní síně). Třeba poctivě uvést, že hlavní tíha finančního zajištění těchto akcí spočívá (a patrně ještě dlouho spočívat bude) na státu a jeho fondech, grantech a jiných příspěvcích. A konečně (ale chtělo by se zvolat především) je to podpora mládeže. Při brněnské obci byla obnovena činnost sportovního klubu MAKKABI BRNO, jeho členové se zúčastňují mezinárodních makabiád a dalších sportovních soutěží (Holandsko, Izrael, Slovensko). Znovu konstituovaná společnost Židovský domov umožňuje účast na kulturních a společenských akcích (divadelní představení, koncerty, zájezdy). Ve staronovém centru spolkového života na třídě Kpt. Jaroše vedle oficiálních “úředních” místností se zrodilo Kulturní a vzdělávací centrum rabína Federa (viz samostatný odkaz), pravidelný klub pro seniory, přednášky a besedy s hosty, začasté i ze zahraničí, a řada dalších. Důležitým mezníkem v novodobé historii brněnské obce je bezpochyby příchod nového rabína.

Tradiční židovské blahopřání k narozeninám zní: “… a kéž by byl živ do stodvaceti (let) …”. Vyslovme to i na adresu brněnské židovské obce. Slušelo by jí to, i když je dnes již osm set let “starou” dámou.