Roman Jakobson

Roman Osipovič Jakobson (23. října 1896 Moskva, Rusko – 18. července 1982 Boston, USA) byl ruský lingvista, představitel strukturalismu a jeden z nejvýraznějších představitelů lingvistiky 20. století. Před 2. světovou válkou žil v Československu a podílel se na založení Pražského lingvistického kroužku. Po druhé světové válce žil a přednášel v USA.

Narodil se v zámožné rodině a už od dětství objevil kouzlo jazyků. Jeho otec byl inženýr a významný obchodník. Po revoluci žili rodiče v Pobaltí, Německu, Paříži a později v USA. Jako student patřil k avantgardě a inspiroval se dílem švýcarského lingvisty Ferdinanda de Saussure, jednoho z otců strukturalismu. V protikladu k tehdy vládnoucí mladogramatické škole, která se věnovala historickému vývoji jazyka, zdůrazňoval Ferdinanda de Saussure sdělovací funkci jazyka a studium vzájemných vztahů mezi prvky jazyka, tedy synchronní perspektivu. Základem Jakobsonova bádání se stala moderní lingvistika a její disciplíny, sémiotika, funkční lingvistika. Tato koncepce ho vedla k radikální revizi tehdejších názorů na podstatu literatury a k integraci poetiky jako součásti lingvistiky – uplatňoval metodu lingvistického pohledu na poezii a básnický jazyk. Odtud pramení jeho lingvistická koncepce literatury : poezie je jazyk v jeho estetické funkci, předmětem vědy o literatuře není literatura, ale literárnost, literárně umělecké kvality díla.

Vystudoval Moskevskou univerzitu a začal tam působit jako vědecký pracovník. V roce 1920 přišel do Prahy kde jeho studie o českém verši udělaly velký dojem na české lingvisty, zejména Viléma Mathesia, René Wellka a Jana Mukařovského. Spolu s Jakobsonem a Trubeckým 16. října 1926 založili Pražský lingvistický kroužek, ve kterém Jakobson často přednášel. V roce 1926 v Praze vycházejí jeho Základy českého verše a mezi recenzenty je i Jaroslav Durych. Jakobson s ním vedl korespondenci a velmi oceňoval Durychovo dílo. Na Karlově univerzitě navštěvoval bohemistické a slavistické přednášky, věnoval se studiu a v roce 1930 získal na Německé univerzitě v Praze doktorát filozofie. V Československu rozvinul své schopnosti, publikoval zde zásadní vědecké práce, účastníl se aktivně veřejného a kulturního života – znal se s Vančurou, Werichem, Nezvalem, Seifertem, Olbrachtem… V oblasti staročeského básnictví vidíme Jakobsonův výrazný přínos pro naši kulturu.

Koncem roku 1930 se stěhuje do Brna, kde bydlel na ulici Wawrova 67, později Barvičova 67. Pro Prager Presse napsal v roce 1932 stať Hudební věda a lingvistika a v roce 1933 zveřejnil stať Úpadek filmu?, mimo jiné motivovanou prací na filmovém scénáři s prozaikem Vladislavem Vančurou. V akademickém roce 1933 – 1934 působil jako docent pro obor ruské filologie na Masarykově univerzitě a v letech 1934 – 1937 byl jmenován, i přes odpor některých vědců, profesorem Masarykovy univerzity v Brně. Vedl kurzy Srovnávací rozbor českého a ruského verše, Česká středověká poezie, Česká literatura raného středověku aj., publikoval poznámky k dílu Erbenovu. V roce 1937 rozhodnutím ze dne 14. srpna jmenoval prezident republiky Jakobsona mimořádným profesorem ruské filologie při Masarykově univerzitě (působil tam do roku 1939, zastával také funkci ředitele Slovanského semináře) a 21. října získává československé státní občanství ( s ním i jeho žena rozená Pírková).

Na útok levicového básníka S. K. Neumanna za antisovětské pozice odpověděl žalobou a soud vyhrál. V letech 1939 – 1940 vznikají náčrty projektu fonologického atlasu či fonologické geografie světa. Po nacistické okupaci Československa odchází z Brna, skrývá se v Praze, čeká na vystěhovalecké vízum. Studenti brněnské univerzity vydávají brožuru Romanu Jakobsonovi – pozdrav a díkůvzdání. Na začátku války se přes Německo, Dánsko a Norsko dramaticky dostal do Švédska a nakonec do New Yorku. Od roku 1943 byl profesorem na Columbia University, od roku 1949 na Harvardově univerzitě .V 60. letech se zabýval sémiotikou, obecnou lingvistikou, otázkami komunikace, dětské řeči a poruchami řeči.

V roce 1944 se stal zakládajícím členem Lingvistického kroužku v New Yorku, pořádal veřejný přednáškový cyklus Československý přínos do světové kultury a ve dvou přednáškách shrnul výsledky svého bádání o češtině středověkých pražských Židů. Jakobson byl nepohodlný tehdejším politickým režimům, takže měl zavřenou cestu zpět do rodného Ruska i do Československa a v roce 1951 Pražské ministerstvo školství, věd a umění ruší jeho pracovní poměr na Masarykově univerzitě.

Politická situace po 2. světové válce Jakobsonovi nedovolila vrátit se do Československa, kde strávil 19 let života.V padesátých letech se stal tabuizovaným autorem, poprvé po válce navštívil Československo v roce 1957, kdy se účastnil mezinárodní konference slavistů a následně sjezdu komeniologů. V roce 1968 se konečně Jakobsonovi dostalo uznání. V Praze přednášel na Karlově univerzitě, v Ústavu pro jazyk český a 13. srpna získává čestný doktorát Karlovy univerzity v Praze a následně Univerzity J. E. Purkyně v Brně a medaili Slovenské akademie věd.

Jana Nejezchlebová