Neufeld, Neufeld, Neufeld ….
Motto:
Horí ohník, horí na Kráľovej holi.
Ktože ho nakládol? — dvanásti sokoli.
Dvanásti sokoli, sokolovia bieli,
akých ľudské oči viacej nevideli!
Dvanásti sokoli, sokolovia Tatier,
akoby ich bola mala jedna mater
Klasik slovenské poezie Ján Botto (Smrt Jánošíkova) snad promine troufalou výpůjčku jeho veršů. Řeč bude o sokolech jen třech a Dolný Kubín či Žilina nejsou zase tak daleko od Kraľovej holi či Tatier. V následujících řádcích si připomeňme ságu jedné pozoruhodné kantorské rodiny a dynastie – otce a dvou synů Neufeldových. V neposlední řadě i proto, že v letošním roce vzpomínáme nedožité životní jubileum obou synů.
Alexander
(1.10.1898 – 31.5.1983)
Patriarcha dynastie, rodák ze Seredi (Szered) nad Váhom, městečka poblíž Trnavy. Od mládí prošel náboženskými školami – chedery – v Trnavě, Bratislavě, později v Šuranech a Galantě a osvojil si tak značné kultové i talmudické znalosti. V letech 1927 – 1930 vystudoval hudební a kantorskou školu ve Vídni. Byl tak vychován v pěveckém stylu a tradici především Salomona Sulzera (1804 – 1890), představitele tzv. reformní (neologické) synagogy, nazývaného též otcem nového kantorského zpěvu, a Louise Lewandovskeho (1821 – 1894), sbormistra berlínské Nové synagogy. Mezi jeho učitele ve Vídni patřil G. H. Margolies (1885 – 1953) a J. L. Miller (1886 – 1947), kantoři působící ve vídeňských synagogách. Posledně jmenovaný byl zároveň šochetem, což možná ovlivnilo Alexandra Neufelda i tím, že odešel po absolvování vídeňského kursu do Budapešti, kde se vyučil ještě šochetem a mohelem. Jeho první ženou byla Berta, rozená Haberfeldová. Rodina žila v Dolném Kubíně, kde se narodili i jejich první dvě děti, starší dcera Elza v roce 1924 a po ní syn Arnošt v roce 1926. Otec byl kantorem v místní židovské obci a po Arnoštově narození se rodina přestěhovala do Žiliny. S tímto městem je spjat prvorepublikový život Neufeldů i kus jejich tragického osudu během války. Alexander Neuefeld v Žilině působil opět jako chazan a kromě toho vykonával i funkci šocheta a mohela. V roce 1936 matka Berta zemřela po porodu druhého syna Juraje na horečku omladnic. Otec Alexander tuto rodinnou tragédii nesl velmi těžce a zanechala to i stopy v jeho vztahu k nejmladšímu Jurajovi. Po smrti ženy se oženil s její ošetřovatelkou Katarínou Marmorsteinovou, zvanou Katica. V Žilině Neufeldové setrvali až do roku 1942, kdy v tzv. Slovenskom štátě naplno propukla protižidovská opatření. Alexander i se syny byl vězněn v různých pracovních a koncentračních táborech, dcera Elza byla deportována třetím transportem židovských žen a dívek z Popradu v dubnu 1942 do Osvětimi, kde zahynula. Neufeld otec i během persekuce prokázal vysokou osobní statečnost, když po své práci vykonával mezi vězni a souvěrci mnohdy ilegálně duchovní činnost, a tím značně přispíval ke zmírnění osudu svých spoluvězňů. Po osvobození se vrátil i se syny a druhou ženou zpět do Žiliny a opět se ujal role kantora, tentokrát však již ve válkou značně zdecimované židovské obci. V roce 1953, po určitých neshodách v žilinské obci, přijal nabídku na místo kantora v brněnské židovské obci, kde působil ve funkci vrchního kantora předlouhých 30 let. V Brně byl již podporován i svými dvěma syny (viz dále) a jeho působení se překrývalo prakticky s údobím nezapomenutelného brněnského rabína Richarda Federa. Nastávají desetiletí stále postupujícího útlumu a zániků českých a moravských židovských obcí a synagogálních sborů, dílem jako důsledek zejména populační válečné destrukce a několika emigračních vln, dílem jako výsledek politiky totalitního režimu vůči církvím, židovské náboženské obce nevyjímaje. A tak rabín Feder a vrchní kantor Alexander Neufeld zůstávají nepřehlédnutelnými a prakticky jedinými vůdčími osobnostmi duchovního života na celé Moravě. Zpěv a předříkávání Neufelda otce udržuje živou brněnskou synagogu, jedinou fungující na Moravě, bez jeho aktivní účasti se neobejde žádná větší událost v náboženském životě, pravidelné bohoslužby, tryzny, Vysoké svátky. V roce 1955 zakládá chrámový sbor 5 mužů a 5 žen, jeho zpěv žalmů v synagoze doprovází na harmonium Anna Flachová (Hanusová), profesionální muzikantka a učitelka zpěvu na konzervatoři, nejčastěji však varhaník brněnské katedrály sv. Petra Vladimír Havlík. S jeho korepeticí byla natočena i jediná dochovaná profesionální nahrávka z brněnského rozhlasu v roce 1967. Na ní jej doprovází i oba synové, Arnošt a Juraj. Ti se záhy po příchodu do Brna připojují ve zpěvu k otcovi a všichni tři tak tvoří unikátní trio, trojhlasný chór židovských liturgických písní prováděných v tradici předválečného chazanutu. Alexander Neufeld opouští naši obec v roce 1983 jako nejstarší židovský duchovní v tehdejším Československu. Jeho odkaz, již z nemocničního lože, milované brněnské židovské obci, která se stala jeho širší rodinou: „Neopouštějte naši pospolitost a zůstaňte věrni jejím myšlenkám. Es chajim hi lemakazikimbo – stromem života je těm, kteří se o ni opírají“.
Arnošt
(10.9.1926 – 16.2.2005)
Rodák z Dolného Kubína (1926), dětství a mládí strávil v Žilině, přežil spolu s mladším bratrem Jurajem a rodiči období pronásledování Židů za Slovenského štátu. Jeho životní martyrium mělo milníky – pracovní tábor v Novákách, povstalecká Banská Bystrica, hory a partyzánské bunkry – a skončilo šťastně v březnu 1945 spojením s čsl. náhradním plukem Svobodovy armády. Krutou daň osudu však zaplatila řada jeho rodinných příslušníků, mezi nimi především sedmnáctiletá sestra Eliška (Elza), zahynuvší v Osvětimi. S její ztrátou se nevyrovnal nikdy. Pocházel z hluboce nábožensky orientované rodiny. Jeho otec Alexander absolvoval studia na ješivách v Maďarsku, kantorskou průpravu v Rakousku a od roku 1927 působil jako kantor v žilinské židovské obci. Mladý Arnošt tak od útlého dětství spolu s bratrem Jurajem (1936) byl v těsném kontaktu s židovskými tradicemi a zpěvem, z čehož čerpal při svém pozdějším působení v židovské komunitě. Rodina Neufeldů přesídlila v roce 1953 do Brna a od té doby je toto jméno nerozlučně spjato s brněnskou židovskou obcí. Otec Alexander až do své smrti v roce 1983 vykonával funkci kantora v Brně, synové Arnošt a Juraj společným „Šemá Jisroel“ o Vysokých svátcích rozechvívali až k mrazení prostory skromné synagogy na Skořepce, přetvářejíce tak niternou modlitbu na opravdový koncertní zážitek. Po přestěhování rodiny Neufeldů do Brna, kde již předtím Arnošt vykonával poválečnou povinnou vojenskou službu, pokračoval ve svém civilním povolání vyučeného prodavače. Pro svoji obchodní zdatnost se vypracoval postupně až na vedoucího několika prodejen Domácích potřeb. První manželství uzavřel v roce 1954 s Bedřiškou Burgmannovou, která přežila válku v Terezínském ghettu. Manželství nemělo dlouhé trvání a v roce 1959 se žení po druhé s Evou Voženílkovou, která časem konvertovala. Z tohoto svazku pochází dvě dcery, Kateřina (1959) a Zuzana (1967). Po náhlé smrti dlouholetého předsedy ŽOB dr. Rudolfa Mandlera v roce 1973 je Arnošt Neufeld poprvé zvolen do čela představenstva obce jako nejmladší na takové pozici v celé tehdejší RŽNO. Zároveň se stává i místopředsedou RŽNO. Jeho kandidaturu a zvolení tehdejší tajemník obce dr. Bass označil jako „budoucí šťastnou volbu, kdy bude dán hlas mladému, průbojnému muži, plně oddanému židovské víře, který má všechny předpoklady, aby naši náboženskou obec a synagogální sbor při další práci s úspěchem vedl“. Předsednickou funkci vykonával opakovaně až do porevolučních změn. V roce 1993 abdikoval, a to na základě „Doporučení FŽO k lustracím“. Pamětníci vědí své o složitosti doby a nezbytných úlitbách mocným v období totality. Zůstane nepominutelným faktem, že jeho zásluhou židovský život v Brně a okolí pokračoval i tehdy a pro každého, kdo se nebál o kariéru, výhody či něco jiného. Arnošt Neufeld postupně od roku 1970, kdy byl jmenován pomocným kantorem, přebíral vedení každotýdenního obřadu v synagoze, po skonu svého otce pak pokračoval samostatně jako vrchní kantor ŽOB, a to seč mu síly a zdraví dovolilo až do roku 2003. Měl to štěstí a zadostiučinění, že se dožil renesance židovské obce umožněné změnou poměrů. Sám na zaslouženém pracovním odpočinku (od roku 1984) po mnohaletém působení v tehdejších Domácích potřebách, přenechává nejvyšší administrativní post v obci následníkům a nadále se již soustřeďuje jen na výkon kantorské činnosti. Přitom v plné míře uplatňuje svoji vrozenou muzikálnost a náboženské znalosti. Stojí u zrodu sboru Nový Jeruzalém (Arnošt a Juraj Neufeldovi, Milada Sedláková, Michaela Záhorská zpěv, Eva Kopřivová housle a klávesy), v němž se sešli Židé a věřící křesťané spojení láskou k hudbě a liturgii. Spolupracuje s Komorním smíšeným sborem Kantila ze Křtin u Brna, který se stává pravidelným hostem brněnských vzpomínkových tryzen. Oslovuje ho rozhlas a další instituce, připomeňme alespoň ŽMP, a to nikoliv náhodou. Arnošt Neufeld byl jedním z posledních znalců přednesu hebrejských modliteb v tradičním pojetí kantorů Sulzera, Lewandovského a Rosenblatta. Nezapomenutelně pro pamětníky „vystřihl“ duo s newyorkským zpívajícím kantorem a světovým tenorem Malovanym v prosinci 2000 u příležitosti brněnského festivalu „Židovská Morava – židovské Brno“. Oddával, byť jen filmově, Nastasju Kinsky ve snímku Prsten režiséra Armanda Mastroanniho, který byl natáčen v roce 1996 v českých reáliích, m.j. v boskovické židovské čtvrti. Vystupoval v Bruselu, Varšavě, Lucemburku a všude bylo s nevšedním ohlasem přijímáno jeho dnes již vzácné a mizející pojetí aškenázského ritu a zpěvu. Při všech komplikovanostech a zákrutách jeho životní cesty, jedno mu nelze upřít, úctu a lásku k židovským tradicím, kterou se snažil přenést na všechny ve svém okolí a tak je vtáhnout do světa, který pomalu, zdá se, zanikal. Takto na něj vzpomíná jeho žilinská „spoluobčanka“ Erika Bezdíčková, která přežila Osvětim („Moje dlouhé mlčení“, Kartuziánské nakladatelství 2010):
Jak mne Arnošt vrátil do lůna obce židovské. S Arnoštem Neufeldem jsem se znala od dětství. Byl sice starší a do židovské školy chodil s moji starší sestrou. Jako děti jsme se vídaly zejména o svátcích, kdy naši rodiče byli v synagoze, která byla postavena vedle naší školy. Zatímco oni byli na bohoslužbě, kde kromě jiného zněl zvučný hlas pana kantora Alexandra Neufelda, my jsme si hrály na školním dvoře. Tam jsem se s Arnoštem často setkávala. V té době jsem měla copy, které mi sahaly až do pasu, což lákalo chlapce k tomu, aby mne za ně tahali. Ba co víc, během vyučování mně je často namáčeli do inkoustu, který byl v kalamářích na všech lavicích.
Pak se naše cesty rozdělily. Během nacistického Slovenského štátu se rodina Neufeldů ocitla v pracovním táboře Nováky, my jsme byli deportováni do koncentračního tábora v Osvětimi. Tady jsem ztratila oba rodiče. Po válce jsem se vrátila do Žiliny, kde jsem nenašla nikoho z celé rodiny, ba ani svoje spolužáky a jejich rodiče…. Přežila jsem, a nějak jsem musela žít dále. Můj problém byl, že mne jinde nikdo neznal a já jsem postupně měla pocit, že není nikoho, kdo by věděl o mojí identitě. Po letech mne osud zavál do Brna. Když jsem si pak jednou šla koupit skleničky na vodu do obchodu s domácími potřebami, stál za pultem muž, který se na mne dlouze zadíval. Připadal mi známý, ale neuměla jsem ho poznat do chvíle, kdy se mne zeptal: „Kde máš, Eriko, ty copy?“ V tu chvíli mi bylo jasné, s kým se setkávám. Po dlouhých letech to byl první člověk, který si mne pamatoval z dob mého dětství, ze Žiliny. Moji první reakcí byl potok slz.
Poté jsme se občas setkávali, vzpomínali na židovskou školu na cvičení v Makabi, na „tiuly“ – výlety pořádané vedoucími Hašomer Hacair … Řekl mi, že v Brně funguje Židovská obec, že zde je židovský hřbitov i synagoga. Byla to pro mne „očistná lázeň“ a já po letech věděla kam patřím, co mi v poválečném životě chybělo. Dosud na něj vzpomínám s hlubokou vděčností a láskou.
Juraj
(1.2.1936 – 15.2.2014)
Mladší z obou synů nezapomenutelného kantora Alexandra Neufelda byl trochu v pozadí, chcete-li ve stínu svého tatínka a bratra Arnošta. Ale jeho vysoko posazený tenor tuto dvojici fenomenálních interpretů staré vídeňské školy kantorálního zpěvu vždy neodmyslitelně doplňoval. Jak sám uvedl v jednom rozhovoru, podědil po otci „“trošku toho hlasu“ a spolu s bratrem Arnoštem představovali nezapomenutelné synagogální trio, otec bas, Arnošt baryton a Juraj vrcholy žalmů zdobil tenorem. Nešel přímo v rodových šlépějích náboženské dráhy, ač jeho otec o to velmi stál. Již na vojně v Praze přičichl k lehčí múze, ve skupině Slávky Bureše zpíval jihoamerický taneční repertoár a vystupoval v tehdy populárních zájezdových estrádách. Vzpomíná z těch dob na velmi zvučná jména, s nimiž měl čest se potkat, mezi nimi ještě i Vlasta Burian, Oldřich Dědek, Vladimír Pixa, František Filipovský, Jiřina Bohdalová … Po návratu do Brna jej kapelník Juraj Gross přitáhl na brněnskou hudební scénu. S jeho kapelou zpíval v hotelu Slovan, na Stadionu, v televizní kavárně Legie. A pak na dlouhá léta zakotvil v kultovním brněnském kabaretu Rozmarýn. Tam potkal i svou druhou ženu Danuši Uličníkovou, s níž měl dva syny, staršího Tomáše (1965) a mladšího Davida (1972). Zpíval anglicky, německy, a to tak dobře, že byl jednou dotazován, zda umí i česky. Samozřejmě že uměl, byť jeho rodnou řečí byla vlastně slovenština. A dokazoval to i na repertoáru populárních českých lidovek. Jiří Neufeld byl člověk prostý, nekomplikovaný, znalý svého řemesla mědikovce – potrubáře, kterému se vyučil a které i vykonával dlouhá léta v Královopolských strojírnách. Byly to jeho ruce, které živily jeho
i rodinu. A hlas, to byl bonus. Tak v tomto na první pohled obyčejném dělníkovi byla skryta i hřivna umělecká. Po odchodu svého otce a posléze i bratra zůstal jediným interpretem liturgických zpěvů v brněnské židovské komunitě, vlastně na celé Moravě. Jím epocha unikátní náboženské a pěvecké rodiny prakticky skončila. I když …
Třem „sokolům“ Neufeldovým ohník už dohořel. Nepochybně na nás patří shora ze zahrady Eden. A nepochybně i tam zní majestátně jejich společné „Šemá Jisroel“, Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný!
Je tu však ještě
Tomáš
(1965 – )
Tomáš, Jurajův starší syn a třetí generace Neufeldů, ač již hodně vzdálen od kořenů a rodinných tradic, se pokouší štafetu převzít (na snímku při přebírání Pamětní medaile R. Federa in memoriam pro svého otce). Po smrti strýce Arnošta se začal učit chazanské melodie, aby doprovázel svého otce. Bylo to již se značným časovým odstupem a jak sám s lítostí říká, tatínek ho nestačil včas vše naučit. Otec a syn stihli ještě spolu v roce 2007 nazpívat CD synagogálních zpěvu, v něm si zkusil duet novoroční modlitby Avinu Malkejnu (Otče náš, Králi náš). V následujícím roce začal navštěvovat Pražskou školu synagogálního zpěvu a liturgie, vedenou rabínem Dushinskym. To mu pomohlo rozšířit veskrze laické hudební základy jak v hudební teorii, tak zejména v liturgii chazanutu. Do smrti otce vystupoval po jeho boku, oba byli zváni k vystoupením na pravidelných tryznách, často zajížděli i do „rodné“ Žiliny. Dnes je již posledním svého kantorského rodu, Ač civilním zaměstnáním naprosto vzdálen náboženskému i hudebnímu světu, neváhá poskytnout dobré služby při liturgických obřadech, tryznách a jiných příležitostech i mimo půdu ŽOB. Naposledy jeho neškolený, ale působivý, vpravdě „neufeldovský“ hlas vítal vnesení nové Tóry do brněnské synagogy. Vidno, že jablko nepadá daleko od stromu a věřme, že zaseté semínko ještě zdárně vzejde.
(Post scriptum autora, poctivěji řečeno uspořadatele tohoto trojmedailonku. Impuls k němu, ba přímo přinucení pochází od Eriky Bezdíčkové. Autor dlouho váhal, zda a hlavně jak uchopit ságu rodu Neufeldových právě proto, že všechny tři generace osobně znal a měl i tu čest s nimi spolupracovat, v různých dobách a s různou intenzitou. Při psaní se naštěstí, krom paměti, mohl opřít o řadu zdrojů. Na prvním místě se sluší citovat bakalářskou práci Veroniky Fouskové „Židovská liturgická tradice …“ ,Olomouc 2010. Cennou faktografickou rešerši sestavila Alena Mikovcová z archivu ŽOB včetně unikátní fotografie Alexandra Neufelda při inauguraci rabína Federa v Brně roku 1953. Studnicí detailů byla redaktorka Kachol Velavan Zuzana Prudilová, z její fototéky jsou i ostatní fotografie. Vpravdě nekonvenční pohled na životní i hudební kariéru Juraje Neufelda zachytila Hana Drozdová v interview z roku 2006. Last but not least bylo mnohokrát nahlédnuto do archivních čísel zpravodaje Kachol Velavan, nekrolog za Alexandrem Neufeldem byl uveřejněn ve Věstníku ŽNO 7/1983. Ke všem jmenovaným a dalším nejmenovaným nechť doputuje autorův dík. A ty, čtenáři, suď a buď shovívavý.)
Petr Weber, březen 2016