Július Balász (5. 10. 1901 Budapešť – 29. 10. 1970 Praha)

Do skupiny brněnských olympioniků je možné zařadit i Júliuse Balásze, který po skončení II. světové války přijal jméno Baláž. Jeho rodiče pocházeli z Rajce. Z malého města na severu Slovenska se mladá rodina ještě na konci 19. století přestěhovala z důvodu lepších pracovních příležitostí do Budapešti, hlavního města Uherska. Július zde začal s plaveckým sportem u Vojtěcha Komjatiho, který je znám jako zakladatel moderního vodního póla.

Po skončení I. světové války se rodina rozhodla pro návrat na Slovensko, které se stalo součásti nového státu Československa. Krátce na to odešel v roce 1920 studovat do Brna na obchodní akademii, kde se stal členem Makabi Brno a později Bar Kochby Brno. Zde nejen plaval, ale hrál i vodní pólo a především se věnoval skokům do vody. První národní tituly získal v roce 1921 v disciplínách 50 m volný způsob, (dále jen vzp) a 100 m vzp. Podílel se i na vítězství štafety 4×50 m vzp. V roce 1922 se podílel na zisku mistrovského titulu v štafetě 4x 200 m vzp. V roce 1924 vytvořil československý rekord na trati 50 m vzp a na mistrovství Československa pomohl ve štafetách 4×100 m vzp a 4×100 m polohová k zisku mistrovského titulu. Tyto výsledky opravňovaly k účasti na olympiádě v roce 1924 v Paříži, kde startoval v plavecké disciplíně 100 m vzp. Vyřazen byl v rozplavbách a ve skocích z třímetrového prkna, kde získal 9. místo. V roce 1925 narukoval na prezenční vojenskou službu do Prahy, kde se stal členem Hagiboru. V roce 1926 se poprvé uskutečnilo mistrovství Československa ve skocích do vody, které vyhrál. Následoval start na mistrovství Evropy v Budapešti. Ve skocích z třímetrového prkna získal pro Československo bronzovou medaili. Byla to historicky naše první medaile v plaveckých sportech. Vítězství na mistrovství republiky ve skocích do vody si zopakoval i v letech 1927 a 1928. Opět přišla pozvánka do reprezentačního družstva na olympijské hry v roce 1928 v Amsterdamu. Tentokrát soutěžil pouze ve skocích z třímetrového prkna, kde skončil ve skupině na 4. místě. Poslední národní titul ve skocích získal v roce 1929. V roce 1930 se zúčastnil her Světového svazu Makabi a podílel se na vítězství naší štafety 4 x 100 m vzp. Ještě výraznějšího úspěchu dosáhl na III. hrách Světového svazu Makabi v Praze v roce 1933, kde opět zvítězil ve skocích z třímetrového prkna. Za vyvrcholení sportovní kariéry je možné považovat vítězství na II. letní Makabiádě v roce 1935 v Tel Avivu, kde zvítězil ve skocích z třímetrového prkna a podílel se i na vítězství našeho družstva ve vodním pólu. Po skončení sportovní kariéry se Július Baláž výrazně angažoval v činnosti sportovní sekce československého Makabi i Světového svazu Makabi, kde se stal garantem plaveckých sportů. Ve sportovním klubu Hagibor Praha se věnoval i trenérské činnosti. Po okupaci byl krátce zaměstnán u Sionistického svazu v Praze, což mu pravděpodobně umožnilo jako příslušníku Slovenského státu zůstat v Protektorátu. Deportaci do koncentračního táboru se ale nevyhnul. Po Terezíně následoval Osvětim a Frýdlant. Po válce se profesně věnoval plaveckému sportu jako trenér i funkcionář. Je považován za zakladatele československé skokanské školy do vody. K jeho svěřencům patřila i jedenáctinásobná mistryně ČSR a pozdější reprezentační trenérka Marie Čermáková.

Petr Bučka

Foto

Osobní fotografie Júliuse Baláže

Sportovní fotografie Júliuse Baláže

Július Baláž při tréningu