Chachmej Mehrin: Adolf Frankl-Grün (1847-1916)

Mezi významné a dnes bohužel zapomenuté židovské učence z Moravy – chachmej Mehrin, jejichž osudy bych rád připomenul, patří také jihomoravský rodák Adolf Frankl-Grün spjatý svým rabínským působením s Kroměřížskem. S odstupem víc jak století se zdá být podivuhodné, kolik výjimečných učenců a vědců židovského původu vzešlo z moravského venkova, z úzkých židovských uliček, které se teprve po roce 1848 otevřely světu a jejichž obyvatelé postupně zakoušeli společenskou svobodu a rovnoprávnost. Z moravských ghett pocházela řada badatelů a myslitelů světového formátu, jejichž dílo je dodnes součástí celosvětové odborné debaty. Následující odstavce přinášejí stručný medailonek o životě a díle kroměřížského rabína a badatele, jehož životní příběh je do určité míry typický pro příslušníky jedné generace pocházející z Moravy.

Obr.: Podobenka rabína Adolfa Frankla-Grüna (převzato z H. Golda (ed.): Die Juden und Judengemeinden Mährens in Vergangenheit und Gegenwart. Brünn 1929).

O původu a rodinném zázemí Adolfa Frankla-Grüna  který se narodil 21. ledna 1847 v Uherském Brodě, toho víme bohužel málo, jelikož se nezachovaly ani příslušné uherskobrodské matriky. Autor jeho nekrologu vídeňský profesor Heinrich Pollak pocházející z Hranic na Moravě o něm prohlásil: „Bescheiden war sein ganzes Wesen – Celou svou povahou byl skromný“ a tato slova zároveň vysvětlují, proč se ve Franklových-Grünových studiích, které jsou jinak bohaté na biografické údaje o druhých, neobjevují takřka žádné informace o něm samém, o jeho kořenech, životě a pracovních úspěších. Vrozená skromnost mu asi bránila v tom, aby stavěl na odiv své dílo, a tíhl spíše k upozaďování své práce, přestože jeho třísvazkové dějiny židovské obce v Kroměříži z větší části reflektují dobu, kdy zde zastával rabínský post.

Studia a badatelské kontakty

Svá studia zahájil Adolf (Abraham) Frankl-Grün na střední Moravě, kde navštěvoval starobylou ješivu v Lipníku nad Bečvou pod vedením Mosese Blocha. Odtud odešel do ješivy představitele tzv. moderní ortodoxie rabína Asriela Hildesheimera v někdejším uherském Kismartonu (dnešní Eisenstadt v rakouském Hradsku). Zásadní badatelský impuls mu však dalo teprve studium na prestižnímŽidovském teologickém semináři v Breslau, který navštěvoval v letech 1872 až 1878.

Mezi nejdůležitějšími profesory rabínského semináře, kteří byli zároveň učiteli pětadvacetiletého Frankla-Grüna, jmenujme např. věhlasného historika Heinricha Grätze, který jej vyučoval židovským dějinám a biblické exegezi, Benedicta Zuckermanna, k němuž Frankl-Grün chodil na seminář o židovském kalendáři, či ředitele ústavu pražského rodáka prof. Zechariase Frankela, který jej učil rabínskou literaturu. Velký vliv na Adolfa Frankla-Grüna, jak napovídají jím publikované studie věnující se dílu španělského filozofa Judy Haleviho (zemř. 1141), měl profesor Jacob Freudenthal. Budoucí kroměřížský rabín navštěvoval jeho přednášky věnující se náboženské filozofii a etice. Teoretické i praktické základy homiletiky – kazatelství, ve kterém dle pamětníků Frankl-Grün vynikal, a některá svá kázání i později vydal, získal v hodinách teologa Davida Rosina pocházejícího ze Slezska. Franklovi-Grünovi současníci dosvědčovali, že on sám měl výjimečný řečnický talent a jeho promluva byla vždy ušlechtilá a vytříbená, často naplněná filosofickými úvahami. Rukopisy svých kázání opakovaně piloval, tříbil a opět přepisoval, dokud neuznal svou řeč za vhodnou k přednesu.

Adolf Frankl-Grün se na svých studiích setkal s celou řadou významných učenců, kteří spolu s ním rabínský seminář navštěvovali. S mnohými z nich udržoval celoživotní kontakty a přátelské vztahy. Zmiňme zde např. rodáka z hornouherského Liptovského Mikuláše Wilhelma Bachera, profesora a spoluzakladatele Rabínské školy v Budapešti. V Breslau studoval též dr. Adolf (Elchanan) Brüll z Kojetína, který působil jako profesor náboženských studií ve Frankfurtu, jehož osudy si zde v některém z budoucích čísel připomeneme. Jeho dalším spolužákem byl Gotthard Deutsch pocházející z Dolních Kounic, ovlivněný reformním judaismem Adolfa Jellinka. Deutsch později odešel do USA, kde působil jako učitel historie a filosofie na  Hebrew Union College v Cincinnati a zastával i funkci děkana. Jedním ze starších spolužáků, jenž navštěvoval seminář v letech 1865-1873, byl uherskobrodský rodák, rabín Pincus Fritz Frankl, který byl rabínem v Berlíně a docentem na místní významné akademiiHochschule für die Wissenschaft des Judentums, propagující sekulární judaistická studia. Jemu věnoval Frankl-Grün několik odstavců ve své monografii o dějinách uherskobrodských Židů. Zmiňuje tam sice jeho rodinný původ, zdá se však, že s tímto učencem nebyl, i přes stejné rodné příjmení a místo narození, spojen příbuzenským svazkem.

Hebrejská korespondence A. Frankla-Grüna s Davidem Simonsenem na hlavičkovém papíře kroměřížského rabinátu (převzato z digitalizovaného Simonsenova archivu).

Ze světově významných učenců a někdejších spolužáků je třeba zmínit rovněž rumunského lingvistu Mosese Gastera, který byl sefardským rabínem španělské a portugalské kongregace v Londýně. Působil nejdříve jako docent rumunského jazyka a literatury v Bukurešti. Roku 1885 byl vypovězen z Rumunska za údajné sympatie iredentistické politice, odešel do Británie, kde v Oxfordu vyučoval slovanskou literaturu. Jeho vyhoštění bylo v devadesátých letech odvoláno, nicméně profesor Gaster se již do Rumunska vrátit nechtěl. Gaster byl sionistou, jedinečným badatelem a také sběratelem rukopisů (jeho kolekce měla na dva tisíce hebrejských, samaritánských a slovanských děl – mnohé z nich byly bohužel nenávratně poškozeny během bombardování Londýna).

V letech 1867-1877 na vratislavské rabínské škole studoval rovněž badatel David Kaufmann, o jehož sbírce rukopisů jsme se v Chajejnu zmínili již dříve a jehož medailonek zde bude do budoucna rovněž zveřejněn. Z dalších spolužáků možno připomenout dánského rabína, bibliofila a filantropa Davida Simonsena, v jehož pozůstalosti se zachovala rovněž hebrejská korespondence s Adolfem Franklem-Grünem (obr. 2 a 3).  Simonsen zastával funkci vrchního dánského rabína a byl profesorem na kodaňské univerzitě. Jeho sbírka korespondence se soudobými judaisty a orientalisty z celého světa a početná kolekce rukopisů a starých tisků je uložena v Královské knihovně v Kodani.

Rabinát a společensko-politická situace

Předposlední rok svých studií v Breslau byl Adolf Frankl-Grün ustanoven rabínem v Kroměříži a v tomto úřadě setrval až do roku 1911, kdy odchází na odpočinek do Vídně. Roku 1890, po odchodu rabína Markuse Pollaka do vídeňské židovské obce, byl jmenován zastupujícím holešovským rabínem, kde působil do roku 1893, kdy jej vystřídal dr. Jakob Freimann (zemř. 1937). V letech 1892 až 1894 zastával funkci zastupujícího rabína v Kojetíně. Svou rabínskou dráhu nastoupil v době relativně poklidné, avšak v devadesátých letech 19. století se politická i sociální situace zásadně proměnila a dr. Frankl-Grün se stal svědkem dramatických událostí, které se dotkly všech židovských obcí, jež spravoval. Zdá se, že alespoň kroměřížskou kehilu, které sloužil po dlouhých 34 let, díky své diplomacii a mírné povaze uchránil před většími nepokoji. Protižidovské násilnosti se však nevyhnuly okolním obcím, zejména Kojetínu a především Holešovu.

Vizitka dr. A. Frankla-Grüna (Simonsenův archiv)

Holešovští Židé se v době, kdy se zde stal Frankl-Grün dočasným rabínem, řídili zákonem, který židovské náboženské obce vymezoval geograficky. Jejich chod zajišťovalo vybírání daně, jež musel každý člen odevzdávat obci, pod níž spadal. Kehila dále zpravovala synagogu, hřbitov, pečovala o výuku náboženství a vedení matrik. Vládní úřady tak vlastně napomáhaly udržovat samosprávnost židovských obcí. Tato politická velkorysost zajistila vládě podporu židovské německy mluvící menšiny a umožnila získat německým kruhům klíčový vliv na správu v moravských městech s většinovým českým obyvatelstvem. Toto nastavení přirozeně vyvolávalo pnutí ve společnosti, které se dotklo celé střední Moravy. Soudobé noviny (např. Rozhledy Kroměřížské, Hlasy z Hané či antisemitská Naše obrana) se často vyjadřovaly k národnostním a hospodářským otázkám a volaly po emancipaci od Židů podporou českého obchodu. V této době se zde objevují první protižidovské texty podněcující nenávist k židovské komunitě.

Hospodářská a politická nevraživost byla také přiživována starobylými protižidovskými obviněními, z nichž nejvážnější bylo nařčení z rituální vraždy (obr. 4). Již roku 1887 je vysloveno v Kojetíně podezření, že pohřešovaná služebná obchodníka Leopolda Weisskopfa byla zavražděna Židy. Přestože tělo utopené dívky bylo brzy nalezeno a nebyly na něm shledány žádné stopy násilí, došlo v Kojetíně k protižidovským násilnostem značného rozsahu. Je smutně příznačné, že sám dr. Frankl-Grün, učenec evropského formátu, se roku 1889 stal terčem tohoto barbarského obvinění a musel nejen sebe, ale celou židovskou obec hájit před veřejností a očistit ji z pomluv. Ještě o deset let později, kdy vydává druhý díl dějin Židů v Kroměříži, se k této kauze vrací v kapitole Das Blutmärchen  1889. O Pesachu uvedeného roku si objednal tento kroměřížský rabín soudek červeného vína, který vzbudil nečekanou pozornost, a železniční zřízenci měli rozhlásit, že se z bedny určené místním Židům ozývaly vzdechy. Když byla rozdělána, měli zde nalézt svázanou dívku, s roubíkem v ústech, na první pohled mrtvou. Vymyšlený případ byl medializován, duchapřítomný dr. Frankl-Grün však zareagoval včas a rozeslal bleskově opravy do všech novin, které celou kauzu o neexistující dívce publikovaly. V Kroměříži oblíbený Frankl-Grün tak zabránil nepokojům dřív, než mohly vůbec vzniknout. Uvěřit navíc v tvrzení, že by se kultivovaný rabín, obecně známý svými patriotickými a prodynastickými promluvami, zapletl do rituálního zločinu, bylo nemyslitelné.

Obvinění z rituální vraždy se v regionu opakovalo o několik let později a dotklo se i Adolfa Frankla-Grüna, který dočasně spravoval holešovskou obec. Roku 1893 dvě služebné Karolína Šnulová a Kateřina Schönbaumová pomluvily holešovského měšťana Davida Tandlera a další dvě židovské osoby z pokusu o vraždu s úmyslem použít jejich krev k rituálním účelům. Obě ženy byly usvědčeny ze lži a odsouzeny soudem v červnu v Uherském Hradišti za urážku na cti k víc jak ročnímu žaláři (13 a 15 měsíců).

Avšak ani mírná povaha kroměřížského rabína nezabránila dalším nepokojům přiživovaným soudobým tiskem. Když se na konci roku 1899 snažily Hlasy z Hané rekapitulovat hospodářskou situaci regionu, upozornily na silný podíl Židů v holešovském průmyslu a obchodě, naopak o Kroměříži se vyjádřily relativně shovívavě a konstatovaly, že toto město není pod tak velkým židovsko-německým vlivem. I přesto se v devadesátých letech stala Kroměříž centrem antisemitské propagandy a vycházel zde antisemitský týdeník Naše obrana založený roku 1893 pod názvem Žíhadlo. Časopis měl spadeno na hospodářské aktivity Židů, kritizoval germanizační snahy a list musel být pro některé nenávistné články několikrát konfiskován.

Navíc politická situace a neúspěšné pokusy o rakousko-české vyrovnání vedly k demonstracím, které reagovaly na zrušení Gautschova jazykového nařízení z roku 1898 (úředním jazykem v tom kterém okrese měl být jazyk, k němuž se hlásilo přítomné obyvatelstvo podle posledního sčítání lidu; ve smíšených okresech mělo být úřednictvo dvojjazyčné). Politické demonstrace na podzim roku 1899 postihly Přerov, Kroměříž, Lipník, Třebíč, Uherské Hradiště, Prostějov, Valašské Meziříčí, ale nejtragičtěji se dotklo Holešova. Zde byl vyvolán pogrom, během něhož byly vyrabovány židovské obchody a zastřeleno několik českých demonstrantů. V následujících měsících pak probíhalo vyšetřování, které neblaze padlo hlavně na místní Hanáky. Vášně místního obyvatelstva musel mírnit rovněž Adolf Frankl-Grün, kterému se podařilo uchránit kroměřížskou obec před protižidovskými výtržnostmi, jež postihly okolí.

Za pozornost stojí rovněž rabínovy aktivity týkající se budování holešovské (1891-1893) a kroměřížské (1909-1910) synagogy, které projektoval vídeňský architekt a autor mnoha moravských a vídeňských templů, přerovský rodák Jakob Gartner (obr. 5 a 6).

Slavnostní přensení svitků Tóry do nové synagogy (3.10. 1910). Pod pod baldachýnem rabíni dr. Adolf Frankl-Grün (s brýlemi, zcela vepředu), kyjovský rabín dr. Julius Reach a rabín z Holešova dr. Jakob Freimann (reprofoto sborník Židé a Morava, Muzeum Kroměřížska 1997; za poskytnutí fotografie děkuji Petru Pálkovi z Muzea Kroměřížska).

Pedagogické a vědecké aktivity

Jak již bylo výše naznačeno, byl dr. Frankl-Grün talentovaným řečníkem, který publikoval řadu německojazyčných kázání, jako např. řeč k 55. panovnickému jubileu císaře Františka Josefa I. či sobotní synagogální promluvy aj. Věnoval se rovněž regionálním dějinám moravského Židovstva a svůj výzkum podepřel bezpečnou znalostí archivních pramenů. Jeho nejrozsáhlejším dílem jsou třísvazkové dějiny kroměřížských Židů (Geschichte der Juden in Kremsier mit Rücksicht auf die Nachbargemeinden1896, 1898, 1901) s důrazem na přelomové revoluční události roku 1848, jejichž byla Kroměříž svědkem. Soudobými otázkami se zabývala kniha Jüdische Zeitgeschichte und Zeitgenossen (1903), knihou Geschichte der Juden in Ungarisch-Brod (1905) se vrátil ke svému rodnému městu a roku 1908 vydal studii věnující se sociálním změnám po roce 1848 a židovské emancipaci (Zur Geschichte der Judenemanzipation in Österreich, 1848–1908).

Události roku 1848 znamenaly pro Židovstvo z českých zemí dějinný přelom, k němuž se dr. Adolf Frankl-Grün často vracel. Záměrně ve svých historických studiích stavěl do kontrastu období židovské emancipace po roce 1848 a protižidovská pronásledování a politiku raného novověku. Předbřeznové dějiny moravského Židovstva pokládal za jedny z vůbec nejtruchlivějších a moravské Židy vnímal jako nejutiskovanější komunitu v celé monarchii. Ne náhodou proto věnoval pozornost soužení, která potkala židovské komunity v Kroměříži, Uherském Brodě, Lipníku, Holešově, Tovačově či Prostějově během švédského vpádu vojsk generála Torstenssona v letech 1642–1643, či samotnému uherskobrodskému masakru roku 1683 kuruckými jednotkami, jelikož teprve na nich bylo možno demonstrovat zásadní změnu politické situace po roce 1848. Loajalita k habsburskému trůnu, kterou projevil i jako polní kazatel, byla vyjádřením obecné vděčnosti moravských židovských komunit zrovnoprávněných s majoritní společností. Přestože si byl Adolf Frankl-Grün vědom významu, který měl rok 1848 pro židovskou pospolitost, nelze popřít, že on, ale také generace jeho vrstevníků vyjadřovala jisté pochybnosti o tom, zda zrovnoprávnění Židů s majoritní společností odstranilo rovněž staleté antagonismy a protižidovské stereotypy. Tuto skepsi výstižně vyjádřil rabínův současník, kroměřížský rodák a spisovatel Max Grünfeld (1856-1933), autor několika povídkových cyklů z ghetta, který v jedné ze svých povídek reflektujících kroměřížský sněm roku 1848 píše:

„A jestli si myslíš, že my Židé budeme v budoucnosti muset méně trpět, tak se pleteš. Všichni kazatelé světa nevyvrátí lůze, aby v nás neviděla Židy, které musí nenávidět a pronásledovat. Dají nám, jak říkáš, práva, ale jenom na papíře, dál budeme muset trpět bezpráví a práva si nikdo nebude všímat, takové je moje mínění. My už se toho nedožijeme, ale říkám ti, rebe Machle, naši vnukové, ti budou vzdychat a říkat: Naši dědové na tom byli lépe, věděli, že jsou Židy, a nemuseli nic žádat a na nic jiného myslet než na své židovství. Nám budou tvrdit: jste svobodní mužové a rovnoprávní občané, a všude nás budou odstrkovat a nebudou o nás chtít vědět. Povím ti, rebe Machle, naši vnuci budou velmi nešťastní při vší té rovnoprávnosti, která ale nebude žádnou rovností a žádnou spravedlností, nýbrž jen nerovností a bezprávím.“

Vraťme se však k osobě dr. Frankla-Grüna. Jeho žáci na něj vzpomínali jako na člověka nesmírné pracovitosti a píle, která jej neopouštěla ani v dobách, kdy byl upoután na lůžko. I přes své chatrné zdraví se až do konce svého života věnoval psaní studií reflektujících židovské dějiny a jednou z jeho posledních prací, která bohužel zůstala v rukopise, byl text Das Kriegsrecht der Juden.

Adolf Frankl-Grün byl rovněž uznávaným, laskavým a příležitostně i přísným pedagogem. Heinrich Pollak píše, že v kroměřížské obci založil tzv. Jugendgottesdienst – mládežnické bohoslužby, kde studentům nejvyšších ročníků gymnázia a reálky byla svěřena funkce kantora. Sám gymnazista Pollak zde fungoval jako předčitatel Tóry (tzv. baal kore), jiní žáci pak jako tzv. gabajové (gabajim) – tedy volení správci synagogy, mající na starost zejména pokladnu. Každý dar synagogy byl určen pro studentské potřeby a na financování stravy zdarma pro nemajetné žáky. Tím se mladíci připravovali na své budoucí pozice v rámci židovských obcí.

Dr. Adolf Frankl-Grün prožil poslední roky života v klidu a míru ve Vídni. Věnoval se pouze své spisovatelské činnosti a po boku mu stála jeho „vzácná, vzdělaná a citlivá“ choť Klára, roz. Freundová, pocházející ze slezského města Gleiwitz, s níž měl dva syny (dr. Oskara Frankla a dr. Siegfrieda Frankla) a jednu dceru. Zemřel 16. února 1916 ve Vídni ve svých 70 letech a o dva dny později byl pohřben na Zentralfriedhof, kde odpočívá spolu se svou manželkou. Kéž je památka spravedlivého požehnána – Zecher cadik livracha!

Nově vystavěná kroměřížská Jubilejní synagogy Františka Josefa I. (převzato z A. Frankla-Grüna: Geschichte der Tempelbaues in Kremsier. Kremsier 1910).

Daniel Soukup

Psáno pro olomoucký měsíčník Chajejnu