Úvod » Humor » Židovský humor jako moudrost vtip a zbraň (2)

Židovský humor jako moudrost vtip a zbraň (2)

2. května 2017 - 10:13 od Redakce

S návštěvníky našeho webu jsme se na této stránce rozloučili na hotelové recepci, ke které přichází židovský host a je tázán: „Bude si pán přát pokoj s tekoucí vodou?“ Odpověď – na kterou jsme vás nechali čekat – zní: „Nač? Copak jsem pstruh?“

Popisem vtipů o židovských nosech, čistotě či nečistotě, chce J. Joffe zřetelně vysvětlit, že řada tzv. židovských vtipů není ničím jiným, než skrytou formou antisemitismu a opakování antisemitských klišé. To je ostatně problém i v našem kulturním prostoru a abychom se o tom přesvědčili, stačí jen zadat do vyhledavače googlu heslo židovské vtipy. Ty „dobré“ i ty „zlé“ jsou navíc promíchané a je jen obtížné stanovit, jestli je to záměr nebo jen nevědomost. Tak dochází k tomu, že si lidé tyto vtipy vyprávějí a přitom nevědí, co činí. Např. na jednom českém webu najdeme vedle sebe vtip, který by i J. Joffe ohodnotil jako velmi židovský:

Sovětský státní úředník vidí v parku Žida, jak se učí hebrejsky. Nedá mu to, jde k němu a říká: „Zbytečně se to učíte, stejně Vás do Izraele nepustíme.“ Žid klidně odpoví: „Ale to já se učím kvůli tomu, abych se domluvil, až umřu a přijdu do nebe.“ Úředník odtuší: „A co když se dostanete do pekla?“ „Není problém“, řekne Žid. „Rusky už umím.“

Na stejné stránce je ale také vtip, který jen podporuje antisemitské předsudky: „Vlečou se dva Židé po poušti a jsou tak vysílení a žízniví, že se jim podlamují nohy. Jeden z nich řekne: „Mít tak pět beden sodovky…“ A druhý na to: „To by byl zisk…!“

A smutné je, že mnoho vtipů tohoto antisemitského typu (Judenwitze) se objevuje i v humoristických knihách a sbírkách „židovských“ vtipů, které se objevují na knižním trhu. Jejich oblibu mezi čtenáři komentuje J. Joffe ironicky tak, že je patrně způsobena právě protižidovskými předsudky, které nežidovské čtenáře těší.

To však naprosto neznamená, že by se správný židovský vtip nemohl posmívat a nemohl kritizovat nic židovského. Ba právě naopak: schopnost smát se sám sobě nedílně k židovskému humoru patří, ale zároveň s jasnozřivým vhledem, byť třeba i s kousavou ironií. Ostatně toto vysmívání se sobě samým považuje J. Joffe za typický rys židovského humoru. Pro tento rys ale používá obtížně přeložitelný termín „Selbstverspottung“, který sice doslovně znamená opravdu výsměch sobě samému, je z něj ale cítit jistý druh humoru šibeničního, ba až jistá neláska k sobě samotnému. To ve své knize ilustruje na opravdu „šibeničním“ příkladu „Reichsbundu jüdischer Frontsoldaten“ (Říšský svaz židovských frontových vojáků), který se svou činností snažil v období mezi válkami (založen 1919) bojovat s protižidovskými náladami v německé společnosti, které Židy obviňovaly ze zbabělosti v 1. světové válce. Jejich plakát vidíte na této stránce. Jak známo, píše J. Joffe, moc tato jejich snaha nepomohla. A tak se objevil drsný soudobý vtip, který říkal, že by tento svaz měl jednoduše vylepovat plakáty s textem: „Pryč s námi!“

Tento druh humoru se vlastně obrací proti antisemitům samotným a říká: „Vy se nás nemůžete dotknout (zranit), to umíme sami mnohem líp!“ Tedy „Selbstverspottung“ jako jistý druh skryté sebeobrany.

Např.: „Dva Židé, úplně švorc, šli kolem kostela, na kterém visel plakát, který sliboval, že každý Žid, který přestoupí ke křesťanství, dostane sto tolarů. Jeden z nich říká: „Víš co, běž tam, dej se pokropit, přines peníze a rozdělíme se půl na půl.“ Druhý souhlasil a šel do kostela. Když vyšel ven – coby novopečený katolík – tak k něm jeho kolega hned přišel a chtěl zinkasovat svůj podíl. Ovšem jeho kolega se zadíval na nebe a řekl: „Vidíš, tak právě tohle na vás nemáme rádi!“

Zakončení vtipu jsou tradičně dvě. První: „Typické, vy Židi myslíte pořád jen na peníze.“

Druhá: „Jen co křesťan přijde k nějakým penězům, hned mu je chtějí Židé vytáhnout z kapsy.“

Vlastní pointa tohoto vtipu je právě tak smutná jako bystrá: I ten antisemitismus umíme líp než vy! Neméně kousavý je následující vtip, který naráží na marné pokusy vyměnit židovskou identitu za kariéru:

Ctižádostivý mladý právník se chystá dát se příští neděli zcela stylově pokřtít ve Svatoštěpánské katedrále ve Vídni. A devótně se ptá svého křesťanského kolegy: „Prosím pěkně, jak se vlastně mám k tomu křtu obléci?“ Ten mu samolibě odpoví: „My, pane kolego, ke křtu většinou nosíme plenky.“

Navzdory této nepěkné a až ponižující odpovědi oznamuje další nadějný židovský právník (ze stejné vídeňské advokátní kanceláře svůj záměr:

Příští neděli se nechám pokřtít, ale evangelicky!“ „Ale pane kolego, to Vám v naší katolické zemi sotva pomůže.“ „Ale ano, pomůže,“ nedá se zviklat a vysvětluje: „A týden potom přestoupím ke katolicismu. A když se mě pak bude někdo ptát, co jsem byl předtím, tak popravdě řeknu: evangelík!“

Tento dvojvtip, který podle Joffeho odkrývá podstatu a důvody onoho sebevysmívání, navazuje krátký, ale hutný exkurs do díla židovského zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freunda. Ten napsal studii – inspirovanou právě židovským humorem – „Vtip a jeho vztah k nevědomí.“ Ale o tom raději až příště, abychom čtenáře nenudili akademickou analýzou smíchu. Čtenář by se mohl totiž také rozzlobit…

Mimochodem, víte proč vlastně Kain zabil Ábela? Protože Ábel nechtěl přestat s vyprávěním židovských vtipů…“

přeložil J.A.K.
Zdroj: Měsíčník olomoucké židovské obce