Úvod » Humor » Židovský humor jako moudrost, vtip a zbraň

Židovský humor jako moudrost, vtip a zbraň

4. dubna 2017 - 12:02 od Redakce2

Už dříve jsme na této stránce slíbili přinést čtenářům  více než jen ochutnávku ze stejnojmenné knihy Josefa Joffeho. Nyní tedy začínáme se čtením a pokračování této až vědecké knihy o židovském humoru.

Nemusíte ale mít obavy z nudné vědecké stati na téma legrace. Vždyť už samotný nápad vědecky se zabývat humorem, je vtipný. Jako ilustrace stačí autorův úvod do tématu: „Vtipy si začali pravděpodobně vyprávět už pralidé kolem táborového ohně před 60 000 lety, jen co se jim trochu zvětšil mozek. Život se tehdy sestával z jídla, lovu, loupení, sexu a …vyprávění příběhů. Komu se podařilo upoutat na sebe pozornost společnosti, nebo ji dokonce rozesmát, získal tím plusové body nejen u druhých chlapíků, ale dokonce i u mladých žen. A tak zde, na cestě z Afriky na Střední východ a potom do Evropy, se narodil první předchůdce dnešních „Stand up“ komiků.“

A protože chceme na této také upoutat vaši pozornost a získat plusové body jak u mužů tak u žen shromážděných pravda nikoliv kolem ohně, ale kolem této stránky humoru, začneme hned první kapitolu této knihy.

Ta nese název: Z východoevropského štetlu k americkému sitcomu a hned na začátku odpovídá na otázku Proč psát knihu o židovském humoru? zcela židovsky: „Proč ne?“ Ví ale o tom, že psát o židovském humoru v německém jazykovém prostoru není nic samozřejmého, protože „Německo-židovská kultura, počínajíc Mendelovým synem (Mendelsohn) přes Kafku, Zweiga až k Freudovi, která zahrnuje třetinu německých nositelů Nobelovi ceny do r. 1933, už neexistuje. Stejně tak už není východoevropský zdroj židovského humoru. Ale židovský vtip žije.“

Jenže je především potřeba vědět, co židovský vtip je, či spíše, co židovský vtip není. Protože porozumět židovskému vtipu znamená zároveň otevřít dveře teologického učiliště, filozofické učebny a židovské kultury vůbec. Tak schválně, je tento vtip (který je často jako židovský vyprávěn a to i Židy) židovský:

„Jeden Žid přichází každý večer do baru a objednává si dvě whiskey, které vypije jednu po druhé. Jednou už to barmanovi nedalo a zeptal se hosta, proč si jednoduše neobjedná whiskey dvojitou. Host mu celou věc ihned objasnil:
„Můj přítel a já, jsme staří kamarádi z války. Jednou, když jsme byli přepaden ze zálohy a šlo nám opravdu o život, tak jsme si slíbili, že když z toho vyvázneme živí, tak už budeme pít jen společně. A tak si objednávám vždycky dva drinky a on dělá to samé tisíce kilometrů dál.“

„Rozumím“, zamručel barman a přinesl další dvě whiskey.

O několik týdnů později si ale tento židovský štamgast objednal pouze jednu whiskey. Barman se jej hned ptal:
„Co se děje? Váš přítel zemřel?“

„Ne ne!“ zvolal host. Jenom mi na obci (rozuměj židovské) promluvili do duše a tak jsem přestal pít. Můj přítel může ale samozřejmě pít dál.“

To ale podle Joffeho není vůbec židovský vtip, nýbrž katolicko-irská „klasika“, ve které jde o katolického „pijáka“,  který si se stejným vysvětlením objednává tři piva – ještě i za své dva bratry. A jednoho dne si objedná piva jen dvě. Na soucitný dotaz obsluhy pak vesele odpovídá, že nikdo nezemřel, jen jeho manželka ho přinutila vstoupit spolu s ní k baptistům a tak pije jen za svoje dva bratry, kteří zůstali katolíky. A Joffe upozorňuje na to, že jen takto dává vtip smysl, protože židovství – na rozdíl od některých směrů protestantských – alkohol nezavrhuje. Ba naopak a připomíná blížící se Pesach se čtyřmi poháry vína a Purim, který jsme nedávno oslavili. Je tedy důležité rozlišovat takzvané židovské vtipy od vtipů opravdu židovských. A to nejen z teoretických důvodů, ale z důvodů čistě praktických.

V němčině se totiž rozlišuje mezi „jüdischer Witz“ (vtip pocházející z židovského prostředí) a mezi „Judenwitz“, který židovské  prostředí paroduje a židovský kulturní a náboženský „materiál“ používá k podpoře protižidovských klišé (jde jim jen o peníze, jsou špinaví, hrbatí, žebrají etc.). Nejedná se tedy o nic jiného, než o antisemitismus tvářící se jako legrace.

Jako klasický příklad antisemitského vtipu (Judenwitz) o židovském nosu uvádí tento: Otázka: „Proč mají Židé tak velké nosy?“ Odpověď: „Protože je vzduch zadarmo.“

Příkladem pravého židovského vtipu o dlouhém nose je pro Joffeho vyprávění o naprosto asimilovaném židovském návštěvníku košer restaurace, kterému se zastesklo po hovězím na způsob, který vařila jeho maminka. Vejde tedy dovnitř, objedná si, pochutná si a chce si ještě dát nakonec sýrový talíř. To ale vrchní odmítne s tím, že restaurace je přísně košer. Host protestuje s poukazem na jiného návštěvníka u protějšího stolu, který si už na sýru po pečínce pochutnává. Vrchní lakonicky konstatuje: „To je ale goj a Vy jste Žid!“ Na to host prohlásí: „Tak to jsem taky goj!“ Vrchní beze slova přivede majitele, ten se podívá na hostův nos, zašermuje mu před ním ukazováčkem a prohlásí: „Žádný sýr nebude!“

Stejně antisemitské a svou povahou záměrně pomýlené, jsou vtipy narážející na klišé, že jsou židé špinaví. Joffe upozorňuje na celé oblasti naší halachy, kde se jedná o rituální ale i hygienické omývání a umývání a na praxi mikve a na fakt, že s čistotou je to v židovství právě naopak: Umývání a čistota jsou židovskými obsesemi! Takže žert o dvou Židech, kteří se potkají po roce v lázni a pozdraví se slovy: „Ale ale, co tak brzy?“ je evidentně vtipem zlým a tedy nežidovským. Jeho židovská varianta je jiná: „Žid se přihlašuje na recepci hotelu a recepční se jej ptá, jestli si bude přát pokoj s tekoucí vodou. Host okamžitě odpoví: „…pokračování příště…

Zdroj: Měsíčník židovské obce Olomouc (překlad JAK)

Josef Joffe, nar. 15. března 1945, vydavatel a editor německého levicového týdeníku Die Zeit. Narodil se v polské Lodži v židovské rodině. Vyrůstal v Západním Berlíně, kde absolvoval gymnázium. Poté studoval v USA, kde graduoval s titulem PhD. na Harvardu v oboru mezinárodních studií.